Rychle vyprazdnili nedopite hrnky, sebrali veci a pusky a vsichni se rozbehli vzhuru po proudu lavy; drapali se po balvanech, klopytali a snazili se vystoupit znacne vysoko nad potok.
Kdyz se konecne zastavili asi padesat metru nad svym taboristem, aby si vydechli, a kdyz se ohledli, spatrili obraz, ktery svedcil o tom, ze kvapny utek byl docela na miste. Korytem, ktere vedlo po svahu sopky, valil se rozbesneny proud cerne vody. Rval s sebou ze svych brehu velke balvany ustydle lavy. V nekolika minutach se hrozny, asi trimetrovy val prihnal k mistu, kde pred chvilinkou klidne pili caj. V okamziku zmizely v jeho spinavych vlnach zelene kere, zakymacely a svalily se palmy, polamane nebo vyrvane s koreny, a cela plosinka zmizela, jako kdyby tu nikdy nebyla.
„Ten to porada!“ zasl Papockin. „Uklidili jsme se prave vcas!“
Cestovatele pri svem uteku vystoupili nad onen ustydly lavovy proud. S mista, kam se vysplhali, bylo dole videt oba kratery. Od praveho krateru tekl bahnity proud. Vsichni se obratili k levemu, aby se podivali, co se deje tam. V nekolika minutach se tesnym udolim od leveho krateru privalil druhy bahnity proud, ale pohyboval se pomaleji. Voda totiz byla plna popela a drobnych kaminku. Byla to spis ridka cerna kase a v jejich proudech virily z korene vyrvane kere i kmeny palem.
„Odnasi je to z brehu jezera, kde jsme byli vcera!“ zvolal Papockin.
„To je ten vas tichy poustevnicky utulek! Jezero uz neni, vsechno se utopilo v blate,“ rekl Kastanov.
„Ano, zdejsi sopky — to je velmi neklidne sousedstvo!“ zasmal se Gromeko. „Satanas nas pohostil zhavym mracnem a Brucoun bahnem.“
„A prece jen jsme tu i tam vyvazli a videli jsme strasny, ale zajimavy prirodni jev!“ pravil Kastanov.
„A ted jsme odriznuti od more i od nasich clunu!“ vykrikl Papockin v naprostem zoufalstvi. „Podivejte, vpravo i vlevo bourlive proudy a za nami Brucoun, ktery nas muze pohostit i jinak.“
Skutecne: kdyz se cestovatele utekli pred bahnitou povodni na skalu sopky, byli jako oblezeni a nemohli se pustit udolim dolu k mori. A sopka za nimi neustale buracela.
„Jestli se ted shora privali jeste lava, budeme mezi ohnem a vodou. Prijemne vyhlidky!“ prohlasil Gromeko.
„Ano, Brucoun jeste nerekl posledni slovo,“ pridal se Maksejev.
„Myslim, ze nase obavy jsou predcasne,“ uklidnoval je Kastanov. „Proudy bahna se brzo odvali a my vyrazime k mori driv, nez se lava privali k nam, jestli se vubec pohrne timhle smerem.“
„Ale tady zatim promokneme na kuzi! Nemame se kde schovat!“ kricel Papockin.
Mel naprosto pravdu. Z oblak, ktere se rozestrely nad sopkou, uz chvili prselo. Cestovatele vsak, zaujati pozorovanim bahnitych proudu, ani si toho nevsimli. Tu dest zesilil a vsichni se zacali rozhlizet, aby nasli aspon nejaky ukryt. Protoze pocitali se stalym peknym pocasim, vydali se na vypravu nalehko, bez plastu a bez stanu, a ted se nemeli cim prikryt.
„Myslim, ze tam vys, kde je tolik velikych lavovych balvanu, spise najdeme nejaky ukryt,“ rekl Maksejev a ukazoval vzhuru po svahu.
„A budeme jeste bliz k sopce!“ vzdychl Papockin.
„Delejte si co chcete, zustante si tu v desti, ale my tam vylezem,“ prohlasil Gromeko.
Zoolog se vsak od ostatnich nechtel odtrhnout a spolecne se pustili vzhuru po prikrem svahu. Ale kameny a boty uz prilis omokly, takze cesta byla kluzka a obtizna. Ostatne brzo vylezli k velke hradbe z nakupenych balvanu. Vrsila se na konci mladsiho proudu, jenz se vylil pres stary. Mezi balvany zustaly tu a tam dost velke mezery, aby se tam schoval jeden clovek. Vsichni ctyri zalezli do techto der a mokry General se pritiskl k Maksejevovi; ten z tohohle sousedstvi nemel zvlastni radost. Muzi, celi promokli a skrceni v nepohodlnych posicich na hrbolatych balvanech, prozivali znacne neprijemne chvile. Aby si udrzeli dobrou naladu, pokrikovali na sebe ze svych skrysi, kdyz Brucounovo hrimani trochu utichlo.
Dest se lil bez ustani. Brzo se zacaly rinout po ztuhlem lavovem proudu praminky a potucky spinave vody plne popela a zpusobily tak muzum v ukrytech nove, nesnaze.
Jednomu stekala studena sprcha na bok, druhemu na zada. Papockin, ktery si v dlouhe a nizke nore lehl na bricho, ucitil vodu pod sebou. Vylezl ven a zacal pobihat mezi balvany a hledat lepsi misto.
Maksejev tu scenu videl a smal se: jemu se podarilo zalezt s Generalem do malicke jeskynky v lave.
„To neni Brucoun!“ kricel zoolog a drapal se v desti po balvanech. „Cert vi, co je to: Brecoun, Mokroun, Destoun!“
„Pojmenujeme ho Vodnar!“ navrhl Maksejev.
Papockin vsak uz neslysel. Objevil malinkou rozsedlinu a zalezl do ni hlavou napred. Byla vsak prilis kratka, takze mu nohy zustaly venku v desti.
Vtom vzduchem otrasl straslivy rachot. Cestovatelum se zdalo, ze je balvany rozdrti jako mysi v pasti. Vsichni vyskocili ze skrysi.
„Zemetreseni!“ zvolal Gromeko.
„Sopka se roztrhla a zavali nas!“ narikal Papockin.
„Snad to neni zhave mracno?“ zaseptal Kastanov a zbledl.
Skrze destovou zaclonu nebylo videt, ale po prvnich okamzicich uleku se vsichni trochu uklidnili. Tu vsak s hluchym treskotem padl nedaleko od nich zhavy balvan, veliky asi jako hlava. Byl pokryt spiralnymi brazdami a zacal v desti sycet, praskat a dymat. Po stranach, zprava i zleva, nahore i dole, hned tu, hned tam bylo taky slyset rany a tresk padajicich balvanu.
„Honem zalezme!“ krikl Maksejev. „Brucoun zahajil palbu naboji hrubeho kalibru!“
Vsichni spesne vlezli do svych der, odkud s trnoucim srdcem, ale se zajmem pozorovali, jak padaji a syci ruzne velike zhave kameny. Nektere se roztristily o balvan a rozletly se ve strepinach jako granaty. Zato dest brzo ustal. Poryv horkeho vetru zavanul dolu po svahu, pratele ucitili pach siry a coudu. Mracna se zacala rozptylovat nebo stoupat. Kameni prestalo padat. Maksejev se osmelil a vykoukl z jeskyne.
„Brucoun smekl a vyplazl na nas cerveny jazyk!“ zvolal.
Ostatni take vylezli a zdvihli hlavy. Nahore mezi cernymi mracny se obcas zjevil vrcholek sopky. S jedne strany od neho splyval kratky, ohnive rudy lavovy jazyk, jako by se poskleboval muzum, kteri se odvazili porusit vekovitou samotu hory.
„Ano, to se ukazala lava!“ prohlasil Kastanov.
„Od hodiny k hodine je to horsi! Nejdriv nas chtel utopit v bahne, pak zalit vodou, potom postrilet zhavym kamenim, a protoze to vsechno bylo marne, uzil tedy posledniho prostredku a chce nas utopit v lave!“ zertoval Gromeko.
„Hlavu vzhuru, Semjone Semjonovici! Ted uz je s vami amen!“ smal se Maksejev.
„Dejte pokoj!“ utrhl se na neho zoolog. „Kdyby bylo nebezpeci tak velke, sam byste upaloval — jako pred proudem bahna!“
„Lave klidne unikneme,“ poznamenal Kastanov.
Nebylo vsak cesty, po niz by unikli. V obou korytech stale jeste bourily bahnite vody a nebylo pomysleni, ze by pres ne mohli prejit. A nahore se rudy jazyk rychle prodluzoval a mizel obcas v kotoucich bile pary, ktera mu stoupala s povrchu.
„Brucoun nas zmacel a ted nas osusi! Az se lava priblizi, nejdrive nam uschnou saty a pak…“
„A pak se zase namocime, az se budeme brodit pres proud, jestli se v nem neutopime…“ dokoncil Papockin Gromekuv zert.
Protoze se vsak vzduch ocistil od popela a mracen, vykoukl Pluton a zacal rychle vysouset svahy sopky. Z cernych balvanu lavy se kourilo, jako by byly zahrivany podzemnim ohnem.
Cestovatele se svlekli a rozestreli si na balvanech vyzdimane saty. Gromeko se vysvlekl dokonce do naha, hral se v Plutonovych paprscich a radil svym druhum, aby to udelali take tak.
„A co kdyz nas Brucoun pohosti novou porci strel? Sedet nahy v nore — to nebude zvlast pohodlne,“ poznamenal Maksejev.
„Kdyz se objevi lava, pak vybuchy a chrleni sypke hmoty obycejne ustava,“ vysvetlil Kastanov.
„Ale jestli budeme muset pred lavou utikat, nestacime se ani obleci.“
V te chvili vyletl nad vrcholek sopky bily oblak, nad pokrajem krateru se objevila ohniva stena a rychle se plazila dolu.
„Prvni proud lavy stekl do jezerni doliny,“ poznamenal Kastanov, „a tenhle se snad muze dostat i k nam.“
„A za jak dlouho?“ zajimali se ostatni.
