„Jak to musi? Kdo je k tomu nuti, kdyz tam nejsou zadne straze?“
„Jak ty jsi umineny! S tou vyrobou se mohu mylit — ale natlak utvari situace. Coze, tys neslysel o jednani pod natlakem? Na potapejici se lodi, dejme tomu, mas velmi malo moznosti vybrat si cestu — oni treba maji palubu takove lodi pod sebou po cely zivot… Protoze fyzicka prace, a zvlast namahava, jim skodi, vznika jakysi» biozkrat«, snad v mistech toho jejich elektrickeho organu.“
„Rekl» biosociozkrat«. To musi byt neco jineho.“
„Ale neco blizkeho. Ve skupine existuje adheze — vzajemne pritahovani, cili skupina je nejak odkazana sama na sebe, izolovana od spolecnosti.“
„To je silene nejasne. Co tam vlastne delaji?“
„Ale jak ja ti mohu odpovedet? Vim tolik jako ty. Vzdyt prece dochazi k nedorozumeni a posunuti vyznamu, podvojnemu, nejen na nasi strane, ale take na strane druhe mezi kalkulatorem a dvojcakem na strane druhe! Treba maji specialni obor» prokrustiku«, teorii dynamiky takovych skupin! Planuji predem typ praci, konfliktu a vzajemnych pritazlivosti v jejim okruhu, funkce jsou tak rozlozeny a naplanovany, aby vznikla zvlastni rovnovaha, vymena, obeh hnevu, strachu, nenavisti, aby je tyto pocity spojovaly a zaroven aby nemohli najit spolecny jazyk s kymkoliv mimo skupinu…“
„To jsou tve soukrome variace na schizofrenicke pitomosti kalkulatoru — a zadne vysvetleni!“ vykrikl Chemik.
„Prosim, muzes zaujmout me misto, treba ti to pujde lip.“
Chvili mlceli.
„Je velice unaveny,“ rekl Doktor. „Jeste nejvys jednu nebo dve otazky. Kdo je chce polozit?“
„Ja,“ rekl Koordinator. „Jak — ty mas — informace o nas?“ krikl do mikrofonu.
„Informace — meteorit — letadlo — „odpovedel po chvili kalkulator, kdyz vymenil nekolik chraptivych zvuku s dvojcakem. „Raketa — jina planeta — kosmicke paprsky — degenerace — bytosti. Pauza. Zadna smrt. Pauza. Sklovita past — ucel — likvidace. Pauza. Observator. Pauza. Rachot. Provedl — ja — zamereni — smer zvuku — zdroje rachotu — ohnisko zasahu — raketa. Pauza. Sel — ja — nic. Pauza. Cekal — ja — Ochrance — otevrel — past. Vesel. Jsem. Pauza.“
„Oznamili jim, ze spadla raketa s jakymisi zrudami?“ zeptal se Inzenyr.
„Ano. Ze jsme degenerovani v dusledku kosmickeho zareni. Ze maji v umyslu nas uzavrit, obklicit tou sklovitou hmotou. Udelal si zvukove zamereni smeru bombardovani, oznacil si jejich cil a tak nas nalezl.“
„Nebal ses netvoru?“ rekl Koordinator do mikrofonu.
„Nebal ses, to nic neznamena. Okamzik, jak bylo to slovo? Aha, hnevist. Treba to tak prelozi.“
Kybernetik opakoval otazku podivnym slangem kalkulatoru.
„Ano,“ odpovedel skoro okamzite reproduktor. „Ano. Ale — prilezitost — pomer — jedna — milion — obehy planety.“
„To je jasne, kazdy z nas by tam sel,“ prikyvl chapave Fyzik.
„Chces — zustat — s nami? My — uzdravime.- te. Smrt — nebude,“ rekl pomaIu Doktor. „Zustanes — s nami?“
„Ne,“ odpovedel reproduktor.
„Chces odejit? Chces se vratit — ke svym?“
„Navrat — ne — “ odpovedel reproduktor.
„Pohledli na sebe.
„Opravdu — neumres! Uzdravime — te! Opravdu!“ zvolal Doktor. „Rekni, co chces udelat, az budes zdrav.“
Kalkulator zaskrehotal, dvojcak odpovedel jedinym zvukem, tak kratkym, ze byl sotva slysitelny.
„Nula,“ rekl jakoby vahave reproduktor a za okamzik dodal, jako by si nebyl jist, jestli mu dobre rozumeli.
„Nula. Nula.“
„Zustat nechce, vratit se taky nechce,“ zabroukl Chemik.
„Treba blouzni.“
Pohledli na dvojcaka. Jeho blede modre oci byly na ne nehybne upreny. V tichu se ozyval jeho pomaly, duty dech.
„Dost uz,“ rekl Doktor a vstal. „Vsichni odejdete.“
„A ty?“
„Prijdu za chvili. Dvakrat jsem si vzal psychedrin, mohu s nim jeste chvilku posedet.“
Kdyz lide vstali a vykrocili ke dverim, male telicko dvojcaka, doposud podpirane jakoby neviditelnym operadlem, se najednou zlomilo — jeho oci se zavrely, hlava bezvladne klesla zpet.
„Poslyste, ale vyptavali jsme se ho jenom my, proc on se nas na nic neptal? „napadlo v chodbe Inzenyra.
„Ba ne, predtim se ptal,“ odpovedel Kybernetik. „Na pomery, jake vladnou na Zemi, na nase dejiny, na vyvoj astronautiky; jeste asi pul hodiny predtim, nez jste prisli, mluvil daleko vic.“
„Musi byt velice zeslably.“
„Jiste. Dostal velkou davku zareni, take cesta pres poust ho musela hodne vycerpat, tim spis, ze je dost stary.“
„Jak dlouho ziji?“
„Asi sedesat obehu planety, cili o neco mene nez sedesat pozemskych let. Eden obiha okolo sveho slunce rychleji nez Zeme.“
„Cim se zivi?“
„To je dosti zvlastni. Zda se, ze tady probihal vyvoj jinak nez na Zemi. Oni mohou cerpat nektere anorganicke latky primo.“
„To je opravdu zvlastni,“ rekl Inzenyr.
„Ach, ta hlina, kterou ten prvni vynesl ven!“ vzpomnel si najednou Chemik.
Zastavili se.
„Ano, ale tim zpusobem se zivili pred tisici lety. Ted uz za normalnich okolnosti nikdy tak nejednaji. Ty stihle kalichy na rovine, vite, to jsou jakesi jejich» zasobovaci akumulatory«.“
„Jsou to zive bytosti?“
„To nevim. V kazdem pripade prijimaji z pudy latky, ktere slouzi dvojcakum za potravu a shromazduji je v» kalichu«. Je jich mnoho ruznych druhu.“
„Ano, samozrejme, jiste je chovaji, ci spis pestuji,“ rekl Chemik.
„Na jihu jsme videli cela pole tech kalichu. Ale proc ten, ktery dorazil k rakete, se hrabal v hline?“
„Protoze kalichy po zapadu slunce mizi pod zemi.“
„Ale stejne, hliny mel vsude dost, a vybral si zrovna tu v rakete.“
„Mozna proto, ze byla rozdrobena a on — hladovy. Nemluvili jsme o tom s nasim — astronomem. Neni vylouceno, ze opravdu utekl z toho udoli na jihu…“
„Mili pratele, jdete uz spat,“ obratil se Koordinator na Fyzika a Kybernetika, „a my se pustime do prace. Bude brzy dvanact.“
„Dvanact v noci?“
„Ale kdepak. Uz jsi uplne ztratil pojem casu, jak vidim.“
„No, za takovych podminek…“
Zaslechli za sebou kroky. Z knihovny vysel Doktor. Tazave na neho pohledli.
„Spi,“ rekl. „Je to vazne. Kdyz jste odesli, zdalo se mi uz…“ nedokoncil.
Uz jsi s nim nemluvil?“
„Mluvil. To znamena — zdalo se mi, ze uz se blizi… chapete? Zeptal jsem se ho, jestli bychom pro ne mohli neco udelat? Pro vsecky.“
„A co rekl?“
„Nula,“ opakoval pomalu Doktor a jim se zdalo, ze slysi mrtvy hlas kalkulatoru.
„A ted si vsichni pujdete hezky lehnout,“ rekl po chvili Koordinator. „Ale vyuziji jeste toho, ze jste vsichni pohromade, a zeptam se vas…“
„Jestli odstartujeme?“
„Ano,“ rekl Inzenyr.
