„Ano,“ rekl Fyzik a Chemik temer soucasne.
„Ano,“ dodal Kybernetik.
„A ty? Mlcis? Ted?“ zeptal se Koordinator Doktora.
„Rozmyslim se. Ja, vite, nikdy jsem nebyl tak zvedavy…“
„Vim, slo ti spis o to, jak by se jim dalo pomoci. Ale ted uz prece vis, ze…“
„Ne, nevim…“ rekl Doktor tise.
Kapitola ctrnacta
O hodinu pozdeji sjel po spustenych nakladnich vratech Ochrance. Inzenyr s nim zajel na dve ste metru od sklovite zdi zaoblujici se smerem vzhuru jako nedokoncena kopule a pustil se do prace. Tma prchala gigantickymi skoky daleko do pouste. Zarivejsi nez slunce, rachotive cary rezu rozbijely lesklou stenu, horkem zmekle desky ritily se na zem, bily kour se trepotal nad mistem varu. Inzenyr nechaval vychladnout kusy stavebniho materialu a dale krajel zed anihilatorem, vyrezaval v klenbe okna, z nichz stekaly plamenne krapniky. V kalne, poloprusvitne hradbe vznikaly rady der priblizne ctyrhrannych, jako v rozbitych oknech se v nich objevily pruhledy na hvezdne nebe. Dym se v kotoucich valel po piscinach, v zilach obrovske sklovite stavby neco rincelo, treskalo, kusy hmoty zachazely tmavym zarem, nakonec couvl Ochrance k rakete. Inzenyr meril na dalku radiaci trosek. Pocitace varovne rachotily.
„Museli bychom cekat nejmene ctyri dny,“ rekl Koordinator, „ale pustime tam Cerneho a ocistovace.“
„Ano, radioaktivita je znacna pouze na povrchu. Radny proud pisku pod tlakem na to postaci. A zbytky se shromazdi na jednom miste a zakopou.“
„Mohli bychom je ulozit do skladiste, v zadi, „rekl Koordinator a dival se zamyslene na visnove zarici bloky pod hradbou.
„Myslis? Nac?“ podivil se Inzenyr. „Nic z toho nebudeme mit, zbytecny balast.“
„Pokladal bych za moudrejsi nenechavat tady radioaktivni stopy… Atomovou energii neznaji a bude lepe, kdyz ji nepoznaji…“
„A vis, ze mas mozna pravdu,“ zabroukl Inzenyr.
„Eden…“ dodal po chvili. „Poslys, poznenahlu se ve mne krystalizuje jakysi obraz, podle toho, co rikal dvojcak, ten astronom, ci spise nas kaIkulator… Obludny.“
„Ano,“ prikyvl Koordinator. „Zneuziti teorie informaci, tak do krajnosti vyhrocene, tak dusledne, az to vzbuzuje uzas. Jak se ukazuje, muze se stat daleko straslivejsim mucicim nastrojem nez vsecka muka fyzicka, vis? Vyberem, potlacovanim, blokovanim informaci, lze provadet geometricky presnou, prisernou» prokrustiku«, jak to rekl kalkulator.“
„Myslis, ze oni… ze on… si to uvedomuje?“
„Uvedomuje? Aha, ty myslis, jestli takovy stav poklada za normalni? Castecne snad ano. Vzdyt nic jineho nezna, prestoze se odvolaval na jejich davnejsi historii, na tyrany, obycejne, pak na ty» anonymni«, cili ma stupnici pro srovnavani. Ano, jiste — kdyby ji nemel, nedovedl by nam to rici.“
„Jestlize v nem odvolani na tyranii ma vyvolat vzpominky» na lepsi casy«, no… pekne dekuju…“
„A prece. Je to — do jiste miry — souvisly proud vyvoje. Kterysi tyran prisel, jak videt, na myslenku, ze v existujicim systemu vlady bude vhodna vlastni anonymita. Spolecnost, ktera nemuze zorganizovat odpor, nemuze soustredit nepratelske pocity na konkretni osobu, je svym zpusobem jakoby odzbrojena.“
„Aha, ty si to vysvetlujes takto? Tyran bez tvare?“
„Treba je to falesna analogie, ale po jiste dobe, kdyz vznikly teoreticke zaklady te jejich» prokrustiky«,kterysi z jeho nastupcu sel jeste dal, zlikvidoval — zdanlive — dokonce sve vlastni inkognito, sesadil sam sebe, sam system vlady — samozrejme pouze ve sfere pojmu, slov, verejneho dorozumivani…“
„Ale proc tady neexistuji zadna osvobozenecka hnuti? To nemohu pochopit! A dokonce, jestlize trestaji sve»zlocince «tak, ze je zaclenuji do jakychsi tech autonomnich, izolovanych skupin — pri nedostatku jakychkoliv strazi, dozoru, vnejsi presily je prece mozny individualni utek, ba dokonce organizovany odpor.“
„Aby mohla vzniknout organizace, musi napred existovat prostredky dorozumeni.“
Koordinator vysunul pres vstupni otvor ve vezicce kotoucek geigera, jehoz tikani jako by pomalu haslo.
„Vsimni si, ze urcite jevy nejsou u nich bez nazvu, ani bez souvislosti s ostatnimi jevy — ale ze i nazvy, i souvislosti, ktere jsou podavany za skutecne, jsou — maskami. Zmrzacenim vyvolanym mutacemi rikaji epidemie jakesi choroby, a podobne to bude se vsim ostatnim. Aby bylo mozno svet ovladnout, je ho napred treba pojmenovat. Bez vedomosti, zbrani, organizace, odriznuti od ostatnich zijicich, nemohou celkem nic podnikat.“
„Ano,“ rekl Inzenyr, „ale ta scena na» hrbitove«, ten hrob za mestem prece jen naznacuji, ze ten poradek tady pres vsecko neni treba tak dokonaly, jak by si ten neznamy vladce mohl prat. A konecne i to, ze se nas dvojcak zhrozil te zrcadlove hradby, vzpominas? Jak videt, neprobiha tady vsecko hladce.“
Geiger nad jejich hlavami tikal cim dal pomaleji. Hromady u zdi, uzavirajici jejich raketu, ztemnely, pouze zeme jeste kourila a vzduch se chvel ve sloupu tak vysokem, az se podivuhodne trepetaly obrazce souhvezdi.
„Rozhodli jsme se pro start,“ pokracoval Inzenyr, „a presto bychom mohli lepe poznat jejich jazyk. Dopatrat se, jak pracuje ta jejich zatracena vlada, ktera predstira svou vlastni neexistenci. A dat jim… zbrane…“
„Komu? Tem nestastnikum, kteri jsou podobni nasemu dvojcakovi? Tomu bys dal do ruky anihilator? Clovece!“
„Nuze pro zacatek bychom mohli sami…“
„Svrhnout vladu, ano?“ rekl klidne Koordinator. „Jinymi slovy, osvobodit je — silou.“
„Neni-li jine cesty…“
„Za prve to nejsou lide. Nesmis zapominat, ze koneckoncu vzdycky mluvis s kalkulatorem a ze dvojcakovi porozumis pouze natolik, nakolik mu porozumi sam kalkulator. Za druhe — nikdo jim to, co existuje, nevnutil. Aspon ne nikdo z vesmiru. Oni sami…“
„Kdyz uvazujes takto, vyslovujes svuj souhlas se vsim. Se vsim!“ vykrikl Inzenyr.
„A jak chces, abych uvazoval? Je snad obyvatelstvo planety ditetem, ktere se dostalo do slepe ulicky, z niz je muzes vyvest za rucicku? Kdyby to bylo tak jednoduche, pro pana krale, Jindrichu, zacalo by osvobozeni tim, ze bychom museli zabijet a cim krutejsi by byl boj, tim mene bychom rozlisovali, a nakonec uz bychom zabijeli jen proto, abychom si otevreli cestu k navratu, nebo cestu k protiutoku, a zabijeli bychom vsecky, kteri by byli proti Ochranci, vis, jak je to snadne!“
„Vim,“ zabroukl Inzenyr, „ostatne, nic jeste nevime,“ dodal. „Nepochybne nas pozoruji, a ta okna, ktera jsme prorazili v tom jejich» neproniknutelnem «priklopu, se jim jiste nebudou libit. Myslim, ze ted muzeme cekat dalsi pokus.“
„Ano, je to mozne,“ prisvedcil Koordinator. „Myslil jsem dokonce, jestli by nebylo vhodne postavit nejake daleko predsunute hlidky. Elektronove oci a usi.“
„Zabralo by nam to spousty casu a pohltilo material, ktereho nemame nazbyt.“
„Take na to jsem myslil a prave proto jsem na rozpacich…“
„Dva rentgeny na vterinu. Uz muzeme poslat automaty.“
„Dobre. Bude lepe, kdyz Ochrance vtahneme nahoru do rakety, pro vsecky pripady.“
Odpoledne se nebe zatahlo mraky a poprve od chvile, kdy dorazili na planetu, se rozprselo drobnym, teplym destikem. Zrcadlova hradba ztemnela. Bylo slyset, jak po jejich vypouklych stenach stekaji drobne struzky vody. Automaty neunavne pracovaly, vodotrysky pisku, ktere pulsomotory vymrstovaly, skripely a sycely po povrchu skacenych desek, pilinky skla vyletovaly do vzduchu, pisek s destem tvoril mekke blato. Cerny vozil do rakety nakladnim vjezdem schranky, plne radioaktivnich zplodin; druhy automat kontroloval geigerem hermeticnost zaveru. Pak oba stroje vtahly plotny uz ocistene na mista oznacena Inzenyrem, kde v tryskajicich fontanach jisker, vrhanych svareckami, mekly velke kusy hmoty v zaru elektrickeho oblouku, srustaly spolu a tvorily zacatek budouci rampy.
Brzy se ukazalo, ze materialu je malo — po celem dnu prace, za soumraku, vyklouzl Ochrance znovu z rakety a postavil se proti proderavelym stenam. Byla to pekelna podivana. Dest se dale lil, menil se v prival. Nepravidelna, ctvercova slunce explodovala ve tme straslivym svitem, rachot nuklearnich vybuchu se misil s tupym zvukem horicich kusu sklovite hmoty, kdyz pri svem padu rozryvaly zemi, vzhuru vybuchovaly huste kotouce dymu a par, s pronikavym svistem: kypely kaluziny destove vody, lijak varil ve vzduchu, aniz dopadal na zem, vysoko
