napeti, ktere mezi nimi vladlo, se stale k sobe chovali celkem pratelsky.
Pulsy trysek ustaly a clun volne klouzal, dokud se nezastavil vedle velke sklenene boje, jenz se mirne pohupovala nahoru a dolu na hladine.
„Tady mame energeticky zdroj,“ rekl Brant. „Potrebujeme jen par set wattu, takze to zvladnou slunecni clanky. Jedna z vyhod sladkovodniho more — na Zemi by to nefungovalo. Vase oceany byly prilis slane — ty by hltaly kilowatty a kilowatty.“
„Takze ses nerozhodl jinak, strycku?“ usklibl se Kumar.
Loren zavrtel hlavou. Ackoli ho to nejprve desilo, nyni uz privykl vseobecne pouzivanemu osloveni, ktere pouzivali mladsi Lassane. Bylo to dokonce docela prijemne, ziskat nahle takove mnozstvi neteri a synovcu.
„Ne diky. Zustanu na lodi a budu vas hlidat pro pripad, ze by vas napadli zraloci.“
„Zraloci!“ zvolal Kumar touzebne. „To jsou krasna zvirata! Kez bychom tady nejake meli. To by bylo potapeni hned mnohem vic vzrusujici.“
Loren se zajmem technika pozoroval, jak si Brant s Kumarem pripravuji sve aparaty. Ve srovnani s pristroji nutnymi ke vstupu do kosmickeho prostoru byly pozoruhodne jednoduche — a tlakova lahev tak malicka, ze by se snadno skryla v dlani jedne ruky.
„Tahle kyslikova nadrz,“ poznamenal, „rekl bych si, ze nemuze vydrzet dele nez par minut.“
Brant s Kumarem na nej karave pohledli.
„Kyslik!“ odfrkl Brant. „Dvacet metru pod hladinou to je smrtelny jed. Lahev obsahuje vzduch — a tohle je jenom bezpecnostni rezerva, ktera vydrzi patnact minut.“
Ukazal na zarizeni pripominajici zabry umistene na batohu, ktery si Kumar prave pripevnoval na zada.
„Vsechen kyslik, ktery potrebujes, je rozpusteny v morske vode, jen ho z ni dostat. Jenze to vyzaduje energii, takze s sebou musime tahnout energeticke jednotky, ktere pohaneji cerpadla a filtry. Mohl bych zustat s timhle zarizenim dole treba tyden, kdyby se mi zachtelo.“
Dotkl se zelene fluoreskujiciho pocitacoveho displeje na svem levem zapesti.
„Tady mam veskere informace, ktere potrebuji — hloubku, stav energetickeho clanku, cas, kdy se musim vynorit, prestavky na dekompresi…“
Loren nasel odvahu k jine naivni otazce.
„Proc nosis masku, a Kumar ne?“
„Ale ja taky,“ zasklebil se Kumar. „Podivej se poradne.“
„Ach… uz vidim. Velice sikovne.“
„Jenze otrava,“ prohlasil Brant, „pokud prakticky ve vode nezijes, jako Kumar. Zkousel jsem kdysi nosit kontaktni cocky, ale zjistil jsem, ze me z nich boli oci. Takze jsem se vratil ke stare dobre masce — s ni je mnohem mene potizi. Pripraven?“
„Ano pane kapitane.“
Oba zaroven se prekulili pres levy a pravy bok lodi. Provedli to tak synchronizovane, ze se clun prakticky ani nerozkyval. Loren je pozoroval pres panel ze silneho skla, umisteny do prostoru kylu, jak bez namahy klouzaji dolu k utesu. Vedel, ze se nachazeji vic nez dvacet metru pod hladinou, ale vypadali mnohem blizsi.
Nastroje a kabely shodili dolu uz predem a oba potapeci se rychle pustili do opravy zpretrhanych mrizi. Prilezitostne si vymenovali domluvene jednoslabicne signaly, avsak po vetsinu doby pracovali v naprostem mlceni. Kazdy z nich vedel, co ma udelat — a co jeho partner — tak dobre, ze slov nebylo zapotrebi.
Lorenovi ubihal cas velmi rychle. Mel pocit, ze nahlizi do noveho sveta, coz take byla pravda. Ackoli videl nescetne videofilmy porizene v pozemskych oceanech, temer vsichni zivi tvorove, kteri se nyni pohybovali dole pod nim, mu byli naprosto neznami. Plavaly tu rotujici disky a pulsujici kusy rosolu, vlnici se koberce a spiraly pripominajici vyvrtky — ale velmi malo tech tvoru by se dalo nazvat rybou i s vynalozenim znacne davky fantazie. Jen jednou na zlomek chvile postrehl na samem okraji zorneho pole rychle se pohybujici torpedo, o nemz si byl temer jisty, ze je poznal. Pokud mel pravdu, i tohle byl pozemsky uprchlik.
Pomyslel si, ze Brant s Kumarem na nej uplne zapomneli, kdyz ho prekvapila slova z interkomu.
„Jdeme nahoru. Za dvacet minut budeme u tebe. Vsechno v poradku?“
„Uplne,“ odvetil Loren. „Byla to pozemska ryba, kterou jsem prave ted zahledl?“
„Niceho jsem si nevsiml.“
„Strycek ma pravdu, Brante — pred peti minutami tu proplul dvacetikilovy mutantni pstruh. Tvoje svarecka ho vyplasila.“
Uz opustili morske dno a pozvolna stoupali podel ladne krivky kotevniho retezu. Asi pet metru pod hladinou se zastavili.
„Tohle je nejnudnejsi cast kazdeho potapeni,“ rekl Brant. „Musime tu vyckat patnact minut. Pust nam druhy kanal — diky — ale ne takhle hlasite…“
Hudbu pro dekompresni zastavku pravdepodobne vybral Kumar. Jeji vnitrne rozechvely rytmus se pramalo hodil k mirumilovnemu obrazku podmorskeho sveta. Loren byl uprimne rad, ze se do nej neponoril a s velkym uspokojenim vypnul prehravac, jakmile oba potapeci opet zacali stoupat vzhuru.
„Tak ranni praci jsme zvladli na jednicku,“ prohlasil Brant, kdyz se vydrapal na palubu. „Napeti a proud jsou v norme. Ted muzeme jet domu.“
Vdecne prijali Lorenovu nesikovnou pomoc, kdyz jim pomahal z jejich pristroju. Oba muzi byli unaveni a prochladli, ale po nekolika salcich horke sladke tekutiny, ktera se pramalo podobala pozemskemu napoji tohoto jmena, rychle ozili.
Kumar nastartoval motor a vyplul, zatimco Brant se prehrabaval hromadou predmetu na dne clunu, dokud nenasel malou, jasne zbarvenou krabicku.
„Ne, diky,“ odmitl Loren, kdyz Brant podal jednu z mirne narkotickych tablet. „Nechci si vypestovat nejaky mistni navyk, ktery se pak budu nesnadno odnaucovat.“
Jen slova vyrkl a uz jich litoval. Musel to rict z jakehosi perverzniho podvedomeho impulsu — nebo snad z pocitu provineni. Avsak Brant se polozil na zada, ruce si sepjal pod hlavou, ziral do bezmracneho nebe a zjevne nepostrehl ve slovech zadny hlubsi vyznam.
„Magellana muzes videt i ve dne,“ rekl Loren, aby co nejrychleji zmenil tema, „kdyz vis presne, kam se mas divat. Ale mne se to nikdy nepodarilo.“
„Mirisse ano — casto,“ vmisil se Kumar. „A ukazala mi, jak se to udela. Musis jenom zavolat na Astronet, aby ti rekli dobu pruletu, a pak jit a lehnout si na zada. Vypada jako jasna hvezda primo v nadhlavniku a zda se, jako by se vubec nepohyboval. Jenze jestli jenom na chvilicku obratis pohled jinam, nadobro ho ztratis.“
Kumar necekane ubral plyn, chvili pomalu klouzal po hladine, az se clun uplne zastavil. Loren se rozhledl, aby se zorientoval, a prekvapene spatril, ze se nachazeji alespon kilometr od Tarny. Vedle nich se na vode pohupovala jina boje oznacena velkym pismenem P a nesouci rudou vlajku.
„Proc jsme zastavili?“ zeptal se Loren.
Kumar se uculil a zacal vylevat pres bok nevelky kbelik. Nastesti byl az dosud pevne uzavreny, jeho obsah podezrele pripominal krev, ale pachl jeste hur. Loren se odtahl co nejdal, jak mu jen stisnene prostory clunu dovolovaly.
„Chci jenom pozdravit starou pritelkyni,“ rekl Brant velice mekce. „Sed klidne — nedelej hluk. Je dost placha.“
Ona? uvazoval Loren. Co se deje?
Alespon pet minut se nedelo vubec nic. Loren by nikdy neveril, ze Kumar dokaze zustat tak dlouho v klidu. Pak postrehl, ze se par metru od clunu objevila temna zakrivena paska, tesne pod vodni hladinou. Sledoval ji ocima a uvedomil si, ze utvari prstenec, ktery je obklopuje kolem dokola.
Zhruba ve stejny okamzik si rovnez uvedomil, ze Brant s Kumarem nesleduji ten pas, ale pozoruji jeho. Takze se me snazi vyvest z miry, rekl si v duchu. No, tak uvidime…
Ale i tak musel Loren vynalozit veskerou silu vule, aby nevykrikl cirou hruzou, kdyz se z more vynorilo cosi, co vypadalo jako cela stena jasne — ne, hnilobne ruzoveho masa. Zvedala se stale vys a crcela z ni voda, az dosahla asi polovicni vysky cloveka a utvorila kolem nich neprostupnou barieru. K dovrseni priserneho pohledu mela horni stranu temer zcela pokrytou svijejicimi se hady zbarvenymi zivymi odstiny cervene a modre.
Z hlubin se vynorila ohromna tlama lemovana hadky chapadylek a chystala se je pohltit…
A prece jim zjevne zadne nebezpeci nehrozilo, poznal to podle pobavenych vyrazu svych spolecniku.
„Paneboze — do Krakana — co to je?“ zaseptal a snazil se, aby se mu netrasl hlas.
„Zachoval ses dobre,“ rekl Brant s obdivem. „Nekteri taky zalezli na dno clunu. Je to Polly — jako polyp.
