sto metru, povrch teprve tvrdne. Prosim nevjizdejte na cestu, dokud neurazim sto metru, povrch teprve tvrdne. Dekuji.“
Mirissa se jeho prekvapeni zasmala.
„Mas samozrejme pravdu, neni moc inteligentni. Hudba varuje vsechny, co jedou proti nemu.“
„Nebyl by ucinnejsi nejaky varovny signal?“
„Ano, ale byl by — neprijemny!“
Odvedli kola z cesty a vyckali, dokud kolem nich neprojel mechanismus slozeny z nadrzi, ridicich jednotek a zarizeni pokladajiciho novy koberec. Loren neodolal, aby se cerstveho povrchu nedotkl. Byl teploucky, mirne pruzil a vypadal vlhky, ackoli na omak se zdal dokonale suchy. Behem nekolika sekund ztvrdl jako skala. Loren postrehl, ze na nem zanechal slaby otisk prstu a zatrpkle si pomyslel: Na Thalasse po mne zbude pamatka — dokud tudy znovu neprojede tenhle robot.
Cesta nyni stoupala do kopcu a Loren zjistil, ze se mu zacinaji neprijemne ozyvat svaly na stehnech a na lytcich. Privital by maly motorek, avsak Mirissa odmitala veskere elektricke modely jako naprosto upadkove. Slapala vpred stale stejnou rychlosti, takze Lorenovi nezbyvala jina moznost, nez zhluboka dychat a snazit se ji drzet.
Co znamena ten slaby rev, ktery k nim zepredu doleha? Tady ve vnitrozemi Jizniho ostrova jiste nikdo netestuje raketove motory! Jak se priblizovali, zvuk pravidelne silil. Loren jej dokazal identifikovat teprve par vterin predtim, nez jeho zdroj spatril.
Podle pozemskych meritek to nebyl nijak ohromujici vodopad — snad sto metru vysoky a dvacet siroky. Maly kovovy mustek lesknouci se krupejemi se klenul pres jezirko vrici peny, v nemz vodopad koncil.
K Lorenove uleve Mirissa slezla z kola a ctveracky na nej pohledla.
„Nevsiml sis niceho… zvlastniho?“ zeptala se a mavla rukou smerem vzhuru.
„V jakem smyslu?“ odvetil Loren, hledajici nejaky zachytny hod. Videl jen netknuty les a bujnou vegetaci a cesticku vinouci se mezi stromy po opacne strane vodopadu.
„Stromy — ty stromy!“
„Co je s nimi? Nejsem… botanik.“
„Ja taky ne, ale mel bys to videt na prvni pohled. Podivej se na ne.“
Prekvapene se na ne zadival. A nahle mu doslo, protoze stromy jsou vytvorem prirodni techniky a on prece je technik.
Na opacne strane vodopadu pracoval jiny projektant. Ackoli by zadny ze stromu, ktere jej obklopovaly, nedokazal pojmenovat, byly mu nejasne povedome a byl si jisty, ze pochazeji ze Zeme… Ano, tohle je urcite dub a kdysi davno videl na jakemsi keri tyhle krasne zlute kvety.
Za mustkem se rozkladal jiny svet. Stromy — a byly to skutecne stromy? — se zdaly hrube a jaksi nedokoncene. Nektere mely kratke soudkovite kmeny, z nichz trcelo par pichlavych vetvicek. Jine zase pripominaly ohromne kapradiny a dalsi vypadaly jako giganticke kosti prstu obrostle stetinami v mistech kloubu. A nerostla tam ani jedna kvetina…
„Uz chapu. Puvodni thalasska vegetace.“
„Ano — teprve nekolik malo milionu let pote, co opustila more. Tomuhle mistu rikame Velka hranice. Ale spis to je bitevni fronta mezi dvema armadami, a nikdo nevi, ktera ze stran vyhraje. Zadna, jestli tomu muzeme napomoct. Pozemska vegetace je pokrocilejsi, ale domoroda zase lepe adaptovana na mistni chemismus. Cas od casu jedna strana prepadne druhou — a my pribehneme s lopatami, aby se nestacila zakorenit.“
Neni to divne? uvazoval Loren, kdyz tlacili kola pres krehky most. Poprve od pristani na Thalasse mam pocit, ze jsem se skutecne ocitl na jine planete…
Tyhle zakrsle stromy a primitivni kapradiny mohly byt surovinou pro uhelne sloje, ktere by dodaly paru prumyslove revoluci — jenze sotva vcas, aby to zachranilo lidskou rasu. Snadno by presvedcil sam sebe, ze z porostu je muze kazdym okamzikem napadnout dinosaurus, jenze pak si uvedomil, ze straslivi jesteri se zrodi teprve po stu milionech let v daleke budoucnosti, kdy tyhle rostliny dospely na Zemi ke svemu vrcholu…
Prave znovu nasedali, kdyz Loren vykrikl: „Sakra Krakan!“
„Co se deje?“
Loren se sesypal na cosi, co nastesti vypadalo jako pruzny mech.
„Krec,“ zamumlal pres zatate zuby a tiskl si stazene lytkove svaly.
„Dovol,“ rekla Mirissa starostlive, ale rozhodne.
Pod jejimi prijemnymi, i kdyz trochu amaterskymi doteky krec pozvolna pominula.
„Diky,“ ozval se Loren po chvili. „Uz je to mnohem lepsi. Ale prosim te neprestavej.“
„Opravdu sis myslel, ze bych mohla?“ zaseptala.
A za okamzik na hranici dvou svetu splynuli v jedno.
IV. KRAKAN
21. AKADEMIE
Pocet clenu Thalasske akademie ved byl striktne omezen na krasne zarovnane binarni cislo 100 000 000 — coz pro ty, kteri davaji prednost pocitani podle poctu prstu, znamena 256. Vedecka dustojnice Magellanu takove omezeni chapala, udrzovalo vysoky standard. A akademie brala sve povinnosti velmi zodpovedne. Prezident vyhlasil, ze v soucasne dobe ma pouze 241 clenu, ponevadz se ukazalo nemozne naplnit uprazdnena mista skutecne kvalifikovanymi vedci.
Z techto 241 osob bylo nemene nez 105 fyzicky pritomno v prednaskovem sale akademie a 116 u svych komunikatoru. Byl to rekordni pocet a doktorka Anne Varleyova se citila nanejvys polichocena — ackoli nedokazala potlacit mirnou zvedavost, co dela tech zbyvajicich dvacet.
Rovnez se necitila uplne dobre, kdyz ji predstavovali jako predni pozemskou astronomku — ackoli v okamziku Magellanova odletu to byla naprosta pravda. Cas a Nahoda daly byvale reditelce — byvale — Sklovskeho lunarni observatore jedinecnou prilezitost prezit. Jenze vedela az prilis dobre, ze neni na urovni, pokud by se melo merit podle takovych gigantu jako byli Ackerley, Chandrasekhar ci Herschel — uz vubec nemluve o Galileovi, Kopernikovi nebo Ptolemaiovi.
„Podivejte se sem, prosim,“ spustila. „Jsem si jista, ze jste uz mapu Saganu 2 videli — nejlepsi rekonstrukci, jakou jsme dokazali sestavit podle druzicovych sond a radiohologramu. Ziskali jsme samozrejme jen malo detailu — pod deset kilometru, — ale stacilo to, abychom shromazdili zakladni fakta.
Prumer — patnact tisic kilometru — jen o malo vetsi nez zemsky. Planeta ma hustou atmosferu — temer kompletne dusikovou. A kyslik zadny — nastesti.“
Tohle „nastesti“ zabralo vzdycky, posluchaci se probrali a nastrazili usi.
„Chapu vase prekvapeni, vetsina lidi ma vyrazne predsudky o tom, co se hodi k dychani a co ne. Jenze v poslednich desetiletich pred Exodem se prihodila rada veci, ktere promenily nas nahled na vesmir.
Absence jinych zivych tvoru — v minulosti i v soucasnosti Slunecni soustavy a neuspech programu SETI navzdory sestnact stoleti dlouhemu usili presvedcilo skutecne vsechny, ze zivot musi byt velice vzacny vsude ve vesmiru, a tedy i znacne cenny.
Z toho vyplynulo, ze si vsechny formy zivota zasluhuji uctu a mely by se peclive a s laskou ochranovat. Nekteri dokonce argumentovali, ze by se nemely nicit ani virulentni patogeny a choroboplodne zarodky, ale za prisnych bezpecnostnich opatreni uchovat. Behem Poslednich dni se heslo Ucta k zivotu stalo velice popularnim a jen malokdo je vztahoval vyhradne k zivotu lidskemu.
Jakmile jsme jednou prijali princip, ze nelze zasahovat do zivota jineho biologickeho druhu, vyplynuly z toho jiste prakticke dusledky. Uz dlouhou dobu panovalo souhlasne mineni, ze bychom se nemeli pokouset osidlit
