Bezobratly zivocich, slozeny z miliard specializovanych a kooperujicich bunek. Na Zemi jste meli velice podobna zvirata, i kdyz si myslim, ze zadne takhle velikanske.“
„Tim jsem si jisty,“ odvetil Loren vrele. „Ale jestli mi dovolite otazku — jak se odsud dostaneme?“
Brant kyvl na Kumara, ktery pustil motor naplno. S prekvapivou rychlosti na neco tak obrovskeho zacala zivouci stena kolem nich klesat nazpet do more a ve chvili po ni zbyla jen olejnata vlnka na hladine.
„Vibrace ji desi,“ vysvetlil Brant. „Podivej se pruhledem ted to zvire uvidis cele.“
Cosi pripominajici deset metru silny kmen stromu klesalo pod dnem clunu do hlubin. Nyni si Loren uvedomil, ze „hadi“, ktere videl, jak se svijeji na povrchu obroviteho zivocicha, jsou jen tenka chapadla. Kdyz se ted vratila do sveho normalniho prostredi, zlehka se vlnila a prohledavala vodu, jestli nenarazi na neco — ci nekoho — co by se dalo pozrit.
„To je ale bestie!“ vydechl a poprve si vydechl. Zalil jej pocit pychy, ci dokonce rozjarilosti. Pochopil, ze absolvoval uspesne dalsi test. Ziskal si Brantovo a Kumarovo uznani a vdecne je prijal.
„Copak ta vec neni — nebezpecna?“ zeptal se.
„Samozrejme, proto jsme sem taky umistili varovnou boji.“
„Uprimne, byl jsem v pokuseni to zabit.“
„Proc?“ zeptal se Brant s nepredstiranym prekvapenim. „Co ti to udelalo zleho?“
„No — tak velikansky tvor jiste musi sezrat ohromne mnozstvi ryb.“
„Ano, jenze jenom lassanskych — ne ryb, ktere muzeme jist my. A privedl nas na jednu zajimavou vec. Dlouhou dobu jsme si lamali hlavu, jak dokaze primet ryby — dokonce i ty zdejsi pitome — aby mu vpluly primo do tlamy. Nakonec jsme zjistili, ze vylucuje jakousi chemickou latku, ktera je laka, a od te doby uvazujeme o elektrickych sitich. Coz mi pripomina…“
Brant se natahl pro vysilacku.
„Tarna tri vola Tarnu zaznam — tady Brant. Opravili jsme sit. Vsechno funguje normalne. Nemusite potvrzovat prijem. Konec relace.“
Avsak k vseobecnemu prekvapeni okamzite odpovedel znamy hlas.
„Halo Brante, doktore Lorensone! Jsem rada, ze vas slysim. Mam pro vas zajimavou zpravu. Chteli byste si ji poslechnout?“
„Samozrejme, pani primatorko,“ odvetil Brant, kdyz si oba muzi vymenili pobavene pohledy. „Poslouchame te.“
„V Ustrednim archivu vyhrabali neco prekvapiveho. Tohle vsechno uz tady jednou bylo. Pred dve ste padesati lety se pokusili vybudovat u Severniho ostrova kus nove pevniny metodou elektrickeho srazeni — technikou, ktera se na Zemi osvedcila. Jenze po nekolika tydnech se kabely pod hladinou pretrhaly — a nektere z nich zmizely. Zalezitost se nikdy nevysetrovala, protoze cely experiment skoncil beztak naprostym fiaskem. Voda neobsahuje dost soli, aby se tahle metoda dala vyuzit. Takze takhle to tedy je — a nemuzes vinit ultrazelene. Tehdy jeste vubec neexistovali.“
V Brantove tvari se objevil takovy vyraz prekvapeni, ze Loren vybuchl smichy.
„A ty ses pritom pokousel prekvapit me!“ rekl. „No, ale urcite jsi mi dokazal, ze se tady v mori nachazeji veci, o jakych se mi nikdy ani nesnilo.“
„Jenze ted to vypada tak, ze tu najdeme veci, o kterych se nesnilo ani mne.“
20. IDYLA
Tarnanum to pripadalo k popukani smesne a predstirali, ze mu neveri.
„Vcera jste rikal, ze jste nikdy neplul na lodi — a dnes tvrdite, ze neumite jezdit na kole!“
„Mel by ses stydet,“ plisnila ho Mirissa a pobavene ji jiskrilo v ocich. „Nejucinnejsi zpusob cestovani, jaky byl kdy vynalezeny — a tys ho nikdy neokusil!“
„Na kosmickych lodich se prilis nepouziva a ve meste je ponekud nebezpecny,“ opacil Loren. „Ostatne, co se k tomu musi clovek naucit?“ Brzy odhalil, ze je toho hodne, jizda na kole taky nebyla tak jednoducha, jak vypadala. Ackoli to vyzadovalo skutecny talent, spadnout z bicyklu s malymi kolecky a nizko polozenym tezistem, jeho pocatecni pokusy byly odrazujici. Nebyl by vytrval, kdyby ho Mirissa neujistila, ze to je nejlepsi zpusob, jak poznat ostrov — a kdyby nedoufal, ze to je zaroven nejlepsi zpusob, jak poznat Mirissu.
Po nekolika padech si uvedomil, ze hlavni trik spociva v tom, cely problem naprosto ignorovat a vsechno nechat na vlastnim tele a jeho reflexech. To bylo docela logicke. Kdyby clovek myslel na kazdy krok, byla by nemozna i normalni chuze. Ackoli tohle vsechno Loren intelektualne prijal, nejakou dobu mu trvalo, nez dokazal svym instinktum uverit. Jakmile vsak jednou barieru prolomil, delal rychle pokroky. A nakonec, jak cely cas doufal, mu Mirissa nabidla, ze mu ukaze vzdalene konciny ostrova.
Snadno by uveril, ze jsou jedinymi dvema lidmi na svete, a prece nemohli byt dal nez pet kilometru od vesnice. Predtim vsak uz byli mnohem dal, uzkou cyklistickou stezku vedli tak, aby prochazela nejbarvitejsimi partiemi ostrova, ktere byly ovsem take nejvzdalenejsi. Loren mohl diky navigacnimu zarizeni tvoricimu soucast jeho komunikatoru urcit svou polohu v kterekoli chvili, ale nestaral se o to. Bylo zabavne predstirat, ze se ztratil.
„Proc musis porad nosit tu vec?“ rekla a ukazala na pasku s tlacitky, kterou mel pripevnenou na levem predlokti. „Nekdy je prijemne uniknout pred vsemi lidmi.“
„Souhlasim, ale lodni rady jsou velice prisne. Kdyby me kapitan Bey nalehave chtel a ja mu neodpovedel…“
„No — co by udelal? Dal by te do zelez?“
„Zelezum bych dal prednost pred lekci, kterou bych bezpochyby dostal. Krome toho prepjal jsem to na signal, ze spim. Lodni komunikator to registruje, a jestli i presto bude chtit navazat spojeni, bude to skutecne nalehave — a v tom pripade chci byt k dosazeni.“
Jako temer vsichni pozemstane po vice nez jedno tisicileti, Loren by se citil lepe bez odevu nez bez komunikatoru. Pozemska historie byla plna hruzostrasnych pribehu neopatrnych ci lehkomyslnych lidi, kteri zahynuli — casto nekolik desitek metru od zachrany, — protoze nemohli stisknout knoflik ZACHRANNE VOLANI.
Cyklisticka stezka byla zjevne vybudovana pro turisticky, nikoli pro husty provoz. Byla mene nez metr siroka a nezkusenemu Lorenovi zprvu pripadalo, ze jede po provaze. Aby nespadl, musel se zcela soustredit zezadu na Mirissu, coz nebyl zase tak neprijemny ukol. Avsak po nekolika prvnich kilometrech ziskal vetsi sebevedomi a dokazal se stejne tak kochat i krajinou. Kdyby potkali nekoho prijizdejiciho opacnym smerem, vsichni by museli sesednout. Pomysleni na srazku v rychlosti padesati kilometru za hodinu mu zvedalo vlasy hruzou na hlave. A byla by to pekne dlouha cesta domu, se znicenym kolem pres rameno…
Vetsinu casu jeli naprosto mlcky a ticho narusovala jen Mirissa, kdyz ho upozornovala na vzacne stromy ci na vyjimecne krasna mista. Takove ticho Loren za cely svuj zivot nepocitil. Na Zemi jej neustale obklopovaly nejruznejsi zvuky — a na palube lodi se porad ozyvala cela symfonie duverne znamych mechanickych zvuku, a obcas poplasne signaly, pri nichz stydla krev v zilach.
Tady je obklopovaly stromy jako neviditelna, zvuky pohlcujici prikryvka, a zdalo se, ze kazde slovo se v tichu rozpustilo ihned, jakmile je usta vyrkla. Lorenovi nejprve pripadal tenhle zcela novy pocit prijemny, ale pak zacal touzit po necem, co by akusticke vakuum vyplnilo. Dostal se dokonce do pokuseni pustit si tichou hudebni kulisu z komunikatoru, ale s urcitosti se mu zdalo, ze Mirisse by to neprislo vhod.
Proto ho nesmirne prekvapilo, kdyz od stromu pred nimi zaslechl drnceni jemu uz zname thalasske zabavne hudby. Protoze uzka stezka nikdy nevedla rovne vic nez nejakych dve ste nebo tri sta metru, nemohl uvidet zdroj, dokud neprojeli ostrou zatackou a nezjistili, ze proti nim jede sotva krokem jakesi monstrum roztazene pres celou sirku. Vypadalo uplne jako jeden ze stavebnich robotu. Sesedli a nechali jej, aby se prevalil kolem nich. Lorenovi doslo, ze to je automaticka udrzba. Uz si vsiml nekolika poskozenych mist a dokonce i der a zauvazoval, kdy se Ministerstvo dopravy Jizniho ostrova rozhyba, aby s tim neco podniklo.
„A proc ta hudba?“ zeptal se. „Tahle masina se nezda, ze by milovala Beethovena.“
Jeste ani nestacil vetu dokoncit, kdyz ho robot ostre oslovil: „Prosim nevjizdejte na cestu, dokud neurazim
