jeste nekdy odmital pripustit.
Z okraje ohromne kaldery videl dole lavove more, uz davno sice ztuhle, ale z tuctu trhlin jeste stale vystupovaly oblacky dymu. Za sopecnym kraterem byly zretelne videt oba velikanske ostrovy, lezici na obzoru jako temne mraky.
Zazitek prohlubovala stiplava zima a usili, ktere musel clovek vynalozit na kazde nadechnuti. Kdysi davno narazil v jakemsi cestopisu anebo dobrodruznem pribehu na obrat „vzduch jako vino“. Tehdy si pral, aby se mohl autora zeptat, kolik vina se uz v zivote nadychal, jenze nyni mu ta slova prestala pripadat tak smesna.
„Vsechno je vylozeno, Mosesi. Jsme pripraveni k odletu.“
„Dekuji, Lorene. Zachtelo se mi tady zustat az do vecera, dokud pro vsechny zase nepriletis, ale mohlo by byt riskantni zdrzovat se v takove vysce prilis dlouho.“
„Technici jsou samozrejme vybaveni lahvemi s kyslikem.“
„Nemel jsem na mysli jenom tohle. Muj jmenovec se kdysi na jakesi hore dostal do velkych trablu.“
„Promin, nerozumim.“
„To nevadi. Stalo se to pred davnymi, davnymi casy.“ Kdyz se raketoplan zvedal z okraje krateru, pracovni skupina jim vesele mavala. Vsechny nastroje a vybaveni uz vylozili a nyni byli zabrani do predbezne diskuse o lassanskem projektu. Kdosi varil caj.
Loren se peclive vyhybal slozite konstrukci anten, ktere mely vsechny mozne tvary, a pomalu stoupal vzhuru na oblohu. Vsechny smerovaly ke dvema ostrovum matne viditelnym smerem na zapad. Kdyby prerusil radu paprsku, ktere z nich tryskaly, nenahraditelne by se ztratily cele gigabity informaci a Lassane by horce litovali, ze je kdy pozadali o pomoc.
„Neletis na Tarnu?“
„Za okamzik. Nejdriv se chci podivat na horu. Ach — uz je tady!“
„Coze? Aha, rozumim. Krakan!“
Cizi kletba byla vic nez vhodna. Zeme pod nimi se stepila do hluboke prurvy zhruba sto metru siroke. A na dne pukliny zhlo Peklo.
Tady, hned pod povrchem, stale jeste zurily ohne tryskajici primo ze srdce teto mlade planety. Smerem k mori se line vlekla zhouci zluta reka poseta karminovymi skvrnami. Kde berou jistotu, podivoval se Kaldor, ze se uz sopka uklidnila nadobro a ze pouze neceka, az zase nastane jeji chvile?
Avsak lavova reka nebyla jejich cilem. Za ni se rozeviral maly krater asi kilometr v prumeru, na jehoz okraji se zvedal osamely pahyl zricene veze. Kdyz priletli bliz, uvideli, ze tu kdysi staly veze tri, pravidelne rozestavene po okraji jicnu sopky, ale ze zbyvajicich dvou zustaly uz jen zaklady.
Dno krateru pokryvala zmet propletenych kabelu a kovovych plechu, zjevne zbytky ohromne radiove paraboly, ktera se tu kdysi rozkladala. V jeho stredu lezely trosky prijimace a vysilace, castecne utopene v melkem jezirku utvorenem castymi bourkami nad horami.
Obletli trosky posledniho spojovaciho clanku se Zemi, ani jeden z nich nechtel narusit uvahy sveho spolecnika. Nakonec prolomil mlceni Loren.
„Hrozna spoust — jenze nebylo by to zase tak tezke opravit. Sagan 2 je jenom dvanact stupnu severneji — bliz k rovniku nez lezi Zeme. Tahle antena vyuzivajici teren by se tam dala zamirit dokonce jeste snadneji.“
„Skvely napad. Az skoncime s budovanim ochranneho stitu, mohli bychom jim pomoct zacit stavet. Ne ze by potrebovali nejakou velkou pomoc, protoze tohle urcite nespecha. Nakonec to bude temer o ctyri stoleti predtim, nez o nas znovu uslysi a to i kdyz zacneme vysilat ihned pote, co dorazime.“
Loren skoncil s natacenim zaberu a pripravoval se, ze sletne po horskem svahu dolu a pak se obrati k Jiznimu ostrovu. Sestoupil sotva o tisic metru, kdyz Kaldor rekl prekvapenym hlasem: „Co je to za kour na severovychode? Vypada to jako signal.“
Uprostred vzdalenosti k horizontu k bezmracne modri thalasske oblohy stoupal tenky bily sloupec. Pred nekolika malo minutami tam urcite jeste nebyl.
„Podivame se. Treba je to lod v nesnazich.“
„Vis, co mi to pripomina?“ rekl Kaldor.
Loren odpovedel jen tichym pokrcenim ramen. „Vydechujici velrybu. Tihle obrovsti kytovci vyplouvali na hladinu, aby se nadechli, a vypousteli pritom sloup vodni pary. Vypadalo to uplne jako tohle.“
„Tahle tvoje zajimava teorie nesouhlasi ve dvou bodech,“ odvetil Loren. „Ten sloupec je ted prinejmensim kilometr vysoky. Jaka velryba?“
„Souhlasim. A vydech velryby trval jenom par sekund, kdezto tohle pokracuje. Druha namitka?“
„Podle map tohle neni otevrene more. Tolik k teorii o lodi.“
„Jenze to je smesne — Thalassa je prece cela ocean… Ach, rozumim. Velke vychodni prerie. Ano, tady lezi jeji hranice. Mohl by sis uplne predstavovat, ze pod nami je zeme.“
Proti nim se prudce blizil plovouci kontinent morske vegetace, ktera pokryvala vetsi cast plochy thalasskych oceanu a produkovala prakticky vsechen kyslik, ktery atmosfera planety obsahovala. Byla to neprerusena plocha zive — temer jedovate zelene a vypadala dost pevna, ze by na ni mohl vkrocit clovek. Jeji skutecnou podstatu prozrazoval jen fakt, ze tu schazel sebemensi pahorek ci jakekoli prevyseni.
Avsak v jednom miste, sirokem asi kilometr, plovouci prerie byla nejen nerovna, ale take roztrhana. Vespod cosi vrelo a vyvrhovalo vzhuru mracna pary a obcas i chuchvalce spletenych chaluh.
„Melo me to napadnout hned,“ rekl Kaldor. „Krakanovo ditko.“
„Jiste,“ souhlasil Loren. „Je to poprve od okamziku naseho priletu, kdy je aktivni. Takhle se zrodily i vsechny ostatni ostrovy.“
„Ano — sopecna aktivita se prubezne presouva k vychodu. Za par tisicileti tu Lassane treba budou mit cele souostrovi.“
Jeste par minut krouzili, potom se obratili zpet k Vychodnimu ostrovu. Vetsine divaku by rodici se podmorsky vulkan pripadl jako uzasna podivana.
Ovsem nikoli muzum, kteri sledovali zanik Slunecni soustavy.
23. DEN LEDU
Prezidentska jachta, alias Plavidlo meziostrovni dopravy cislo jedna, za celou dobu sve trisetlete existence jiste nikdy nevypadala takhle krasne. Nejenze ji ovesili girlandami vlajek, ale dostala take nove saty v podobe bileho nateru. Nanestesti pracovnici se v obou pripadech vycerpali drive, nez dilo dokoncili, takze kapitan uzkostlive dbal na to, aby kotvil obraceny k pevnine pravobokem.
Prezident Farradine byl rovnez slavnostne oden ve skvelem modelu navrzenem pani prezidentovou, ktery mu dodaval vzhled krizence mezi rimskym imperatorem a kosmonautem z dob pocatku kosmickych letu. Nezdalo se, ze by se v nem citil buhvijak dobre. Kapitan Sirdar Bey byl rad, ze jeho uniforma sestava z bilych sortek, kosile s rozhalenkou a narameniky a ze zlate lemovane cepice, v cemz si pripadal uplne dobre, ackoli si marne snazil pripomenout, kdy to mel na sobe naposledy.
Navzdory snaham pana prezidenta na kazdem kroku si togu prislapnout a upadnout, oficialni cast cesty probehla velmi dobre a krasny model mrazirny na palube fungoval bezvadne. Vyrabel nescetne mnozstvi sestibokych ledovych hranolku presne v te spravne velikosti, aby zapadly do sklenic s drinky. Ucastnikum nikdo nemohl mit za zle, ze nechapali, jaky je vlocka prekrasny nazev, vzdyt malokdo na cele Thalasse vubec kdy videl snih.
Nyni si uz modelu prestali vsimat a obratili pozornost ke skutecne mrazirne, ktera pokryvala nekolik hektaru tarnskeho pobrezi. Nejaky cas trvalo, nez prepravili pana prezidenta s jeho svitou, kapitana Beye a jeho dustojniky plus vsechny ostatni hosty z jachty na pobrezi. Nyni, v poslednich pablescich dne, postavali uctive podel okraje sestibokeho ledoveho bloku dvacet metru sirokeho a dva metry vysokeho. Nejenze to byl nejvetsi kus zmrzle vody, jaky kdo z nich v zivote videl — zaroven to pravdepodobne byl i nejvetsi ledovec na cele planete. Dokonce ani na polech tu nemel led velkou prilezitost, aby se usazoval. Neexistovaly tu rozmerne kontinenty, ktere by zamezovaly cirkulaci, v rychlych proudech vznikajici kry snadno roztavaly.
„Ale proc ma takovy tvar?“ vyptaval se prezident.
