dost daleko od sebe. Clovek by pomalu rekl, ze to je les.“
Ano, pomyslel si Loren, podmorsky les plny ryb plovoucich mezi stihlymi, vlnicimi se kmeny. Zatimco ostatni vedci sledovali hlavni obrazovku a monitory nejruznejsich pristroju, nasadil si na hlavu specialni opticke zarizeni, v nemz videl pouze to, co mela v zornem poli pozvolna klesajici ponorna sonda. Nahle se uz duchem nenachazel na palube Calypso. Pripadalo mu, ze hlasy jeho spolecniku k nemu dolehaji z jakehosi jineho sveta, s nimz nema nic spolecneho.
Citil se jako pruzkumnik vstupujici do neznamych koncin vesmiru, ktery netusi, s cim se muze stretnout. Byl to vesmir barevne omezeny, prakticky jednobarevny, jedinymi barvami byly mekke odstiny modre a zelene. Viditelnost se omezovala na mene nez tricet metru. V kazdem okamziku videl na tucet stihlych kmenu podpiranych v pravidelnych rozestupech plynem plnenymi mechyri, ktere je nadnasely, takze se zvedaly z temne hlubiny a ztracely se na zarici „obloze“ nad hlavou. Na okamzik mel dojem, jako by prochazel stromovym hajem za sesereleho, mlzneho dne. Vzapeti iluzi znicilo hejno mrstnych rybek.
„Dve ste padesat metru,“ zaslechl, jak kdosi oznamuje nahlas. „Brzy bychom meli videt dno. Kvalita obrazu se zhorsuje.“
Loren sotva postrehl nejakou zmenu, protoze automaticke ovladani udrzovalo zaber jasny. Ale uvedomil si, ze v takove hloubce uz musi byt prakticky uplna tma. Lidsky zrak by tam uz vlastne nebyl k nicemu.
„Ne — nechceme nic vyplasit, jestli nebudeme muset. Dokud bude kamera fungovat, nebudeme prisvecovat.“
„Dno! Vetsinou skalnate — jen trocha pisku.“
„Prirozene. Macrocystis thalassi vyzaduje skalu, aby se na ni prichytila — to je neco uplne jineho nez ta volne plovouci Sargassum.“
Loren pochopil, co ma mluvci na mysli. Stihle kmeny koncily siti korenu, ktere se uchytily na skalnatych vyrustcich tak pevne, ze by je zadna boure ci povrchove proudeni nedokazalo odervat. Analogie s lesem zakorenenym v pude byla jeste prilehavejsi, nez ho puvodne napadlo.
Automaticka sonda si nesmirne opatrne razila cestu podmorskym pralesem a kabel se za ni volne vlnil. Zdalo se, ze nehrozi zadne nebezpeci, ze by se zamotal do krivolakych kmenu, ktere se zvedaly vzhuru k neviditelne hladine, nebot mezi obrovitymi stromy byla spousta mista. Uplne tak, jak by je kdosi s rozmyslem…
Vedci zahledeni na obrazovku hlavniho monitoru si uvedomili neuveritelnou skutecnost jen par zlomku chvile po Lorenovi.
„Do Krakana!“ zaseptal jeden z nich. „To neni prirozeny porost — to je… plantaz!“
29. SABROVE
Rikali si Sabrove, podle pionyru, kteri pred pul druhym tisiciletim zkrotili temer stejne nepratelske pustiny na Zemi.
Martansti Sabrove meli v jednom ohledu stesti — nestal proti nim zadny nepritel z masa a kosti, jen krute podnebi, ridka atmosfera a pisecne boure zurici po celem povrchu planety. Vsechny tyhle nesnaze se jim podarilo prekonat. Pysnili se vyrokem, ze v takovem klimatu nejenze prezili, nybrz je i ovladli. Tenhle citat byl jednou z nescetnych veci, ktere si ze Zeme vypujcili. Jenze jejich premrstena touha po nezavislosti jim jen zridkakdy dovolovala, aby se k necemu z toho priznali.
Po dobu delsi nez tisic roku zili ve stinu iluze — temer viry. A jako kazde nabozenstvi i tohle hralo v jejich spolecnosti zasadni roli. Davalo jim cile, jimiz prekonavali sami sebe, a jejich zivotum smysl.
Dokud vypocty neprokazaly opak, verili — nebo alespon doufali — ze Mars by mohl uniknout zkaze, jiz mela propadnou Zeme. Samozrejme jen o vlasek, vzdalenost mezi Zemi a Marsem redukovala zarivy vykon jen o padesat procent — jenze to by mohlo stacit. Martane chraneni kilometry prastareho polarniho ledu by treba dokazali prezit, zatimco lide ne. Dokonce se vynorila fantasticka myslenka — jiz sice doopravdy verilo jen par romantiku — ze kdyby polarni ledovce roztaly, mohly by se tak znovu obnovit oceany, ktere planeta ztratila. A pak by treba i atmosfera zhoustla natolik, aby se lide mohli na povrchu Marsu volne pohybovat s jednoduchymi dychacimi pristroji a v tepelne izolujicich oblecich…
Vsechny nadeje vsak povrazdily neuprosne rovnice. Sabrove se nedokazi zachranit sami, i kdyby se nevimjak snazili a buhvico vymysleli. I oni zmizi zaroven se svou materskou planetou, jejiz nehou predstirane pohrdali.
Ovsem nyni se pod Magellanem prostirala planeta, jez ztelesnovala veskere nadeje a sny poslednich generaci martanskych kolonistu. Kdyz Owen Fletcher shlizel dolu na nekonecne thalasske oceany, v mozku mu busila jedna jedina myslenka.
Podle mezihvezdnych sond se Sagan 2 v mnohem podobal Marsu — a prave z tohoto duvodu vybrali Fletchera a jeho spolecniky do posadky lodi. Jenze proc se znovu poustet do boje o sedmdesat pet svetelnych roku dal a tri sta let pozdeji, kdyz vitezstvi lezelo primo pred nim na dosah ruky?
Fletcher nyni uz neuvazoval jen o dezerci, to by znamenalo pripravit se o prilis mnoho. Na Thalasse by se snadno dokazal skryt, jenze jak by se tu citil, az by Magellan odletel se vsemi jeho prateli?
Dvanact Sabru stale zustavalo v hibernaci. Z tech peti, co byli vzhuru, opatrne kontaktoval dva a obdrzel pozitivni odpoved. A kdyby souhlasili i ti dva zbyvajici, byl si jist, ze by smeli mluvit i za ten spici tucet.
Magellan musi zakoncit svou hvezdnou pout tady, na Thalasse.
30. KRAKANOVO DITKO
Kdyz Calypso vyrazila nazpatek k Tarne mirnou rychlosti dvacet kilometru za hodinu, na jeji palube prevladalo mlceni. Cestujici se ponorili do uvah nad tim, jake nasledky prinesou ony zabery z morskeho dna. A Loren byl stale jeste izolovany od vnejsiho sveta, mel na hlave opticke zarizeni spojene se sondou a neustale znovu a znovu si prehraval obrazky z pruzkumu podmorskeho lesa.
Sonda pozvolna plula mezi obrovitymi kmeny a kabel se za ni tahl jako vlakno jakehosi mechanickeho pavouka. Kmeny vypadaly diky sve uzasne delce tence, ale ve skutecnosti byly silnejsi nez lidsky trup. Nyni bylo jasne, ze je kdosi vysazel do pravidelnych rad, takze nikoho doopravdy neprekvapilo, kdyz sonda dorazila ke zretelne rozeznatelnemu konci. A tady, ve svem taboristi na pokraji dzungle, lezli nejruznejsimi smery skorpioni a obstaravali si sve zalezitosti.
Ukazalo se moudre, ze nezapjali svetlomety. Tvory v takrka naproste temnote vubec nenapadlo, ze tichy pozorovatel jim pluje jen par metru nad hlavami. Loren videl videozabery mravencu, vcel a termitu a zpusob, jimiz si pocinali skorpioni, mu je pripomnel. Na prvni pohled bylo nemozne uverit, ze by tak slozita organizace mohla existovat, aniz by ji ridila nejaka inteligence — a prece se skorpioni chovali zcela spontanne, stejne jako socialne organizovany hmyz na Zemi.
Nekteri ze skorpionu smerovali k obrovitym kmenum, ktere se zvedaly k hladine, aby sbiraly paprsky neviditelneho slunce, jini lezli po skalnatem dne a prenaseli kameny a listy — ano, zcela nepochybne to byly jakesi site a kosiky. Takze skorpioni umeli vyrabet nastroje, jenze to jeste nedokazovalo, ze jsou inteligentni. Nekteri ptaci si staveli jeste mnohem slozitejsi hnizda, nez jak vypadaly vyrobky skorpionu, pripravene zjevne ze stonku a vejirovitych listu vsudypritomnych chaluh.
Loren si uvedomil, ze si pripada jako navstevnik z vesmiru, ktery se snesl nad pozemskou vesnici doby kamenne, v historickem obdobi, kdy se clovek zacal venovat zemedelstvi. Dokazal by z takoveho pohledu spravne ocenit lidskou inteligenci? Anebo by dospel k verdiktu: chovani ciste instinktivni?
Sonda nyni doplula na mytinu tak daleko, ze se okolni prales ztratil z dohledu, ackoli nejblizsi kmeny nemohly byt dal nez nejakych padesat metru. V tom okamziku jakysi vtipalek mezi Severany vymyslel jmeno, ktere pak tomuhle mistu uz zustalo, dokonce i ve vedeckych pojednanich: Skorpionville.
Tady to vypadalo — schazely vhodnejsi terminy — jak na obytnou, tak i na obchodni ctvrt mesta. Pres
