zbytecne neplytval energii, zvysil relativni rychlost.
Cedi a Fai rozvesily v kruhovem sale hypnoticke tabulky s texty v tormantanskem jazyce a kazdy clen posadky, jakmile skoncil svou bezodkladnou praci, prichazel sem, hloubal nad lingvistickymi schematy, odposlouchaval a soucasne si podvedome zafixovaval v pameti zvuk a smysl cizi reci. Jazyk na Tormansu, stejne jako na Zemi, byl celoplanetarni, ale zbytky rozdilnych dialektu se zachovaly na obou polokoulich, jez tormansti vedci delili na Predni a Zadni, jinak take na polokoule Zivota a Smrti. Ale posadka Temneho Plamene, analogicky k pomerum na Zemi, oznacovala predni cast planety, natocenou ve smeru rotace, jako polokouli Severni, zadni pak jako Jizni.
Jazyk Tormantanu nebyl zvlast obtizny, ale kladl vysoke naroky na vyslovnost, protoze mnoha slova menila pri rozdilne intonaci svuj vyznam. Nejvetsi potize s nim mel Grif Rift. A kdyz se Cedi zminila, ze Fai Rodis hodla ze zapisu pametovych stroju zkoumat tormantanske pismo, nastalo vseobecne poboureni.
„Ke vsemu jeste pismo!“ povzdechl si komicky Vir Norin.
„Jak dlouho tu jeste budeme poletovat?“
„Dlouho ne,“ utesila ho Cedi. „Ted uz to bude zajimavejsi.
Olla prave zacala zachycovat televizni prenosy. Nejpozdeji zitra uvidime zivot na Tormansu.“
A uvideli. Tormantanska televize sice ani v nejmensim nedosahovala eidoplasticke techniky Zeme, ale obraz byl jasny, s dobrou barevnou skalou.
Posadka Temneho Plamene, s vyjimkou tech, kdo meli sluzbu, vysedavala cele hodiny pred ohromnou stereoobrazovkou a pozorovala cizi zivot. Obyvatele planety byli tak podobni Pozemstanum, ze uz nikdo nepochyboval o tom, kde pred nekolika tisici lety nasly utociste tri pozemske hvezdolety. Lidi ze Zeme se zmocnil zvlastni pocit. Jako by prihlizeli masovym predstavenim na ruzna historicka temata, v nichz sami ucinkovali. Giganticka mesta, ridce rozseta po planete, pripominala obrovske nasosky vsakujici do sebe podstatnou cast obyvatelstva. Uvnitr zili Tormantane v tesnych mrakodrapech, v podzemnich labyrintech probihala kazdodenni technicka prace. Kazde mesto bylo vroubeno neduzivymi lesnimi porosty, do nichz si v sirokych pasech razilo cestu jako mohutnymi chapadly az k rozlehlym polim, kde se v ohromnych mnozstvich pestovaly zvlastni kultury, pripominajici pozemske brambory a sojove boby. Nejvetsi mesta se rozkladala nedaleko od pobrezi rovnikoveho oceanu, v deltach rek, jejichz kamenne podlozi skytalo oporu velkym budovam. Daleko od rek a obhospodarovanych poli se tahly nekonecne travnate stepi s ridkymi krovisky.
Bylo prekvapujici, ze v zemedelskych pasmech chybely trvale osady. Vsude bylo videt jen dlouhe nizke a nevzhledne stavby, jez svou monotonnosti unavovaly zrak.
Vyskytovaly se jak na Predni, tak i na Zadni polokouli, kolem vetsich mest a mensich sidlist. V prachu se pohybovaly tezke stroje, obdelavaly pudu nebo sklizely urodu, a stejne tezkopadna vozidla se prohanela po hladkych a sirokych cestach.
Hodinu za hodinou sledovali obyvatele Zeme zivot na vzdalene planete, ohromeni spoustou prvnich dojmu. Cas od casu nekteri clenove posadky vstali a odesli za lehkou prepazku v sale, kde se podavalo jidlo. A pak se znovu vraceli k obrazovkam, aby nezmeskali ani jedinou hodinu z televiznich prenosu na Tormansu. Planeta se vlastne v tormantanske reci jmenovala Jan-Jach. Ale do povedomi Pozemstanu jmeno Tormans proniklo uz natolik, ze ho pouzivali i nadale. Poznali i hlavni mesto planety, ktere v jazyce Zeme znamenalo Stred Moudrosti.
„Nase demogramy nepotvrzuji obrovskou zabydlenost planety, jak ji vypocitali Cefeane,“ rekla nahle Fai. „Rozchazime se s nimi o cely radovy stupen.“
„To je dost nepravdepodobne,“ potrasl hlavou Grif Rift.
„Ve vsem ostatnim se Cefeane projevili jako vyborni planetografove. Bud je to omyl, nebo…“
„…prudky pokles poctu obyvatel,“ dokoncila za nej Rodis.
„Mozne to je. Ale pak se tu udala katastrofa, a my jsme prece nic zvlastniho nezpozorovali.“
„Nemusi jit nutne o katastrofu,“ namitla Tivisa Henako.
„Od doby, kdy tu byli Cefeane, ubehlo vic nez dve ste padesat let. Dejme tomu, ze prumerny lidsky vek na pocatku ery Sjednoceneho Sveta byl sedmdesat let. Za ctyrnasobek teto doby se pocet obyvatel na Tormansu mohl snizit jeste vic, nebo naopak, z ciste vnitrnich duvodu mohl vzrust.“
„Pokud jde o mne, myslim, ze vnitrni priciny jsou nejhorsim druhem katastrofy,“ rekla Cedi. „Planeta J n- J ach se mi podle svych televiznich prenosu zatim vubec nelibi.“
Jako na potvrzeni Cedinych slov se z hloubi stereoobrazovky ozvala melodicka hudba, prerusovana obcas disonancnirni udery a vykriky. Pred Pozemstany se objevila nahorni planina pokryta necim, co vypadalo jako zahnedle sklo. Pres plosinu vedla sklovita cesticka ke schodisti ze stejneho materialu. Vybezek, ozdobeny vysokymi vazami a masivnimi sloupy, vedl ke sklenene budove, jiskrici v rudem slunci. Lehky fronton byl podpiran nizkymi sloupy s bizarnimi pilastry ze svetle zluteho kovu. Ze dvou cernych cisi pred vchodem stoupal lehky dym.
Po skelne pesine se pohyboval zastup mladych lidi, kteri tloukli kratkymi palickami do zvonicich a dunicich disku.
Nekteri meli pres rameno reminky s malymi zlate rudymi krabickami, naladenymi na hudbu, kterou by Pozemstane prirovnali k blede modremu spektru. Az dosud slyseli na Tormansu jen hudbu rude a zlute tonality. Televizni kamera najela bliz a vydelila ze zastupu dve dvojice, pohlizejici na sve spolupoutniky a pres ne na mesto se zvlastni smesici strachu i odvahy. Vsichni ctyri lide meli na sobe stejne jasne zlute rizy, pomalovane stocenymi cernymi hady s rozevrenymi celistmi.
Kazdy muz podal ruku sve spolecnici. Pohybovali se bez prestani bokem ke schodisti a nahle zacali zpivat, ci spise pronikave kvilet. Jecivy napev strhl i ostatni lidi v zastupu.
Cedi Daan, Fai Rodis i Tivisa Henako, ktere z clenu posadky nejlepe ovladaly jazyk Tormantanu, se pozorne zaposlouchaly. Cvakl specialni filtr zvukoveho zaznamu, modulujici rychlou nesrozumitelnou rec.
„Opevuji predcasnou smrt jako hlavni povinnost cloveka ke spolecnosti!“ vyhrkla Tivisa.
Fai se mlcky naklonila k obrazovce, jak to delala vzdy, kdyz uvidela neco prekvapujiciho. Cedi Daan s dlanemi na obliceji opakovala chvatne preklad pisne, jejiz melodie se Pozemstanum zpocatku libila:
Cedi prestala prekladat, podivala se udivene na Rodis a dodala:
„Oni zpivaji, ze povinnost zemrit nastava ve dvacatem sestem roce zivota! Ty ctyri mlade lidi vyprovazeji do Chramu Sladke Smrti.“
„Jak muze existovat takova spolecnost!“ vykrikla Olla hnevive, proti zasadam slusneho chovani.
„Pri slozitem zpusobu zivota a obrovskem mnozstvi informaci je Pozemstan ditetem az do Herkulovych cinu. A mladi trva pak dalsich dvacet let. Teprve ve ctyriceti je u nas clovek dospely. Pak mame pred sebou sedmdesat let zivota plneho energie, tvurci prace a zivotniho poznani. V minulych dobach se clovek pokladal za stareho ve ctyriceti letech. — Ja uz bych byla starena,“ rekla Rodis.
„Clovek umiral, aniz se dozvedel neco o mnohotvarnosti a krase sveta!“ ozval se zasmusile Vir Norin. „Ale ve staroveku, kdy devadesat procent lidi neumelo dokonce ani cist, nebyl to zadny div. Dlouhy zivot byl na obtiz. Rikalo se tehdy, ze kdo umira mlad, je milackem bohu. Ale na Tormansu existuje vysoka technicka civilizace. Jak mohou kacet stromy, ktere jeste nevydaly plody? To je nesmysl a zahuba!“
„Podle meho nazoru ma priserny obycej predcasne smrti primy vztah k prelidnenosti planety a k vycerpani prirozenych zdroju,“ namitla Rodis.
„Chapu,“ rekla Cedi, „predcasna smrt neni pro vsechny!“
„Ano, ti, kdo ridi technicky pokrok, mohou zit dele, nemluve o vedouci spicce. Umirat musi jen lide, kteri nemohou dat spolecnosti nic krome sve fyzicke prace, cili ti, kdo nejsou schopni ziskat vysoke vzdelani.“
V televideofonu na hvezdoletu zahrmela nahle pronikava, divoka hudba, vystridana po chvili pochodovym rytmem.
