predavali rozkaz, aby se nikdo nepriblizoval. Nad mysem se rozlehl nelidsky mocny vzdech. Nato spiralovity pohyb vzduchu uchvatil listi, kousky zuhelnatelych vetvicek i usazeny prach a vznesl je vysoko k fialove obloze. Vitr zvedl odpad a necistotu a odnesl je do pusteho more. Nad kruhovym vycnelkem v zakladu kupole se rozestoupily tluste pancerove desky. Vysunula se masivni roura o prumeru vetsim nez vyska cloveka. Na jejim konci se graciezne a bez hluku rozevrel vejir z kovovych nosniku, pod nimz se spustila na zem kristalove pruzracna kabina zdvize, sledovana Tormantany se zatajenym dechem.
Fai Rodis sla vpredu rourovitou chodbou a pohledem se loucila se zbyvajicimi cleny posadky. Stali v rade a pokouseli se ukryt sve obavy, kdyz pratelskymi usmevy a stisky vyprovazeli odchazejici druhy. Rift u vytahu pridrzel Fai za kovovy loket a mekce, jak nebylo u neho zvykem, ji zaseptal:
„Rodis, pamatujte, ze jsem odhodlan ke vsemu! Srovnam jejich mesto se zemi a rozoram je na kilometr hluboko, abych vas odtud dostal!“
Fai objala velitelovu siji, pritahla ho k sobe a polibila.
„Ne, Grife, to nikdy neudelate!“ A v jejim „nikdy“ bylo tolik sily, ze drsny astronaut pokorne svesil hlavu…
Pred obyvateli planety Jan-Jach se objevila zena v cernych satech, podobnych tem, jake smeli nosit jenom nejvyssi hodnostari Stredu Moudrosti. Kovove svorky na limci drzely pred jejim oblicejem pruzracny stitek. Na ramenou se ji v rytmu kroku zachvivaly hadovite trubky a oslnive blystela trojuhelnikova zrcatka, jako posvatne symboly moci. Pozemstance v patach cupital na deviti hbitych nozkach zvlastni mechanismus, jehoz cerny povrch se havranovite leskl…
Jeden za druhym vychazeli jeji druhove. Celkem tri zeny a tri muzi, vsichni v doprovodu stejnych mechanickych devitinozek.
Nejvetsi podiv obyvatel vzbudily nohy astronautu, obnazene az ke kolenum. Zarily ruznobarevnym kovem a na patach mely ozubene hroty podobne kratkym ostruham.
Kov se leskl i v rozparcich muzskych kosil, stejne jako v sirokych rukavech zenskych halenek. Tormantane s udivem zjistili, ze tvare pozemskych bytosti jsou hladke, rovnomerne opalene a ze se vlastne v nicem nelisi od „lidi Bilych Hvezd“, jak sami sebe nazyvali. Pochopili, ze kov na tele cizincu je pouze prilehavy, velmi tenky odev.
Dva Tormantane vazneho vzezreni sestoupili z vysokeho, dlouheho vozu, ktery se v hustem porostu vlnil jako clankovity hmyz. Stanuli pred Fai Rodis a trhane se uklonili.
Pozemstanka promluvila cistym jazykem Jan-Jachu.
Ale jeji vysoky jasny hlas kovove zazvucel z cylindru na hrbete doprovodneho mechanismu.
„Jste nasi pribuzni, kteri se s nami rozloucili na dvacet stoleti. Ted prisel cas, abychom se znovu shledali!“
Tormantane odpovedeli nesourodym krikem a divali se po sobe s vyrazem prudkeho rozhorceni. Hodnostari s emblemy hadu se rychle priblizili a zvali hosty do prostorneho vozidla. Starsi z nich vytahl z naprsni tasky list zluteho papiru, popsany cervenymi znackami.
„Poslyste slova, ktera vzkazuje cizincum veliky a moudry Cojo Cagas: — Prisli jste k nam, na planetu stesti, lehkeho zivota i lehke smrti. Lid Jan-Jachu vam ve sve dobrote neodpira pohostinstvi. Zijte nejakou dobu s nami, poucte se a vypravejte pak o nasich uspesich a spravedlivem zrizeni v tech neznamych hlubinach vesmiru, odkud jste se tak necekane vynorili!“
Recnik zmlkl. Pozemstane cekali, ze bude pokracovat, ale hodnostar slozil papir, naprimil se a pokynul rukou.
Tormantane propukli v ohlusujici rev.
Fai se ohledla na sve druhy a Cedi by mohla prisahat, ze zelene oci v nevzrusene tvari ji smichem jiskrily jako nezbedne skolacce.
Bocni dvere vozidla se otevrely a Rodis vstoupila na spustene stupatko. Devitinohy robot se hnul v tesnem sledu za ni. Starsi hodnostar ucinil odmitavy posunek. V okamziku se za jeho zady vynoril robustni clovek ve fialove uniforme, s vylozkou ve tvaru oka na leve strane hrudi.
Rodis uz nasedla do vozu a robot se prednima nozkama zachytil okraje stupatka, kdyz ho clovek ve fialovem nakopl primo do cerneho kovoveho priklopu. Fai se otocila prilis pozde a varovny krik ji odumrel na rtech. Tormantan vyletel do vzduchu, opsal vysoky oblouk a zapadl do spleti trnitych keru. Tvare strazcu se zkrivily vztekem. Namirili na devitinozku roury svych zbrani a chystali se na ni vrhnout.
Ale Rodis rozprostrela ruce nad robotem, odklonila stitek pred svym oblicejem a na planete Jan-Jach zaznel poprve silny hlas Pozemstanky bez reprodukcniho zarizeni:
„Pozor! Je to jenom stroj, ktery nam slouzi jako nosic brasna, pomocnik i ochrance. Je uplne neskodny, ale uzpusobeny tak, ze kulka od neho odskoci stejnou silou do mista, odkud byla vystrelena, a uder muze vyvolat odrazove pole, jak se to prave stalo. Pomozte svemu kolegovi z krovi a nevsimejte si nasich mechanickych sluzebniku.“
Tormantan sebou placal v trni a zlostne povykoval.
Straze i oba hodnostari ustoupili a vsech sedm robotu nalezlo do vozu.
Naposledy zavadili Pozemstane pohledem o Temny Plamen. Utulny a spolehlivy kousicek rodne planety stal osamele na zaprasene rovine, jasne ozarene cizim sluncem.
Astronauti dobre vedeli, ze sest jejich druhu je bez prestani sleduje, ale tma v hloubi vstupniho otvoru i ve vysunute chodbe se zdala neproniknutelna.
Na pokyn hodnostare, jehoz Eviza v duchu nazvala „hadonosem“, zaborili se astronauti do hlubokych mekkych sedadel a vozidlo se drkotave rozjelo po nerovne ceste. Kdesi pod podlahou hucely motory. Zvireny jemny prach skoricove barvy zakryl kupoli Temneho Plamene.
Trubky mocneho kompresoru odfoukavaly prach dozadu.
Pruvodci v cele s obema „hadonosi“ usedli opodal a neprojevovali ani naklonnost, ani nepratelstvi, dokonce ani zvedavost.
Pripominali deti, kterym pod hrozbou trestem bylo prikazano, aby se neseznamovali s cizinci a vyhybali se jim. Vuz, ritici se v ulicich znacnou rychlosti, nevzbuzoval zpocatku pozornost chodcu ani lidi ve vysokych povozech, ktere se pri jizde prudce kymacely. Ale zvesti o hostech ze Zeme se nakonec prece jen nejak roznesly po Stredu Moudrosti. Za ctyri hodiny pozemskeho casu, kdyz se auta blizila k hlavnimu mestu planety, potkavali uz pri okraji sirokych silnic same mlade lidi v pracovnich satech jednotneho strihu, ale nejruznejsich barev. Cervenohnede suche plane zustaly vzadu. Syta zelen keru se ted stridala s pravidelnymi ctverci obdelanych poli a dlouhe rady nizkych domku opet s masivnimi krychlemi, zrejme tovarnimi budovami.
Konecne se pod koly aut zaleskl zrcadlovy povrch ulice, jake videli astronauti v televiznich prenosech. Ale misto do stredu mesta zahnuly vozy na cestu vroubenou vysokymi rovnymi stromy s temne olivovymi kmeny. Dlouhe vejirovite vetve sahaly az k zemi a jako kulisy prekryvaly sousedni stromy.
Cesta se ztracela ve stinu jako v hloubi jeviste s nekonecnou radou dekoraci. Kulisovite pne postoupily znenadani misto trojite rade nevysokych zlutych kuzelu, obracenych zakladnou vzhuru. V trojuhelnikovitych mezerach byl na pozadi temne fialove oblohy videt pestrymi kvety porostly vrchol kopce, ktery vevodil hlavnimu mestu. Hola, ctyri metry vysoka blede modra stena ohranicovala ovalne prostranstvi, v nemz se vlnila husta splet stribrite zelenych stromu, podobnych jedlim. Park a pestry lucni koberec pusobily prekrasne po trisetkilometrove jizde uprostred rezave hnedych stepi pod fialovym nebem.
„Co je to za oboru?“ prerusila Fai poprve mlceni a obratila se ke starsimu „hadonosi“.
„Zahrady Coamu,“ odpovedel s lehkou uklonou. „Misto, kde bydli veliky Cojo Cagas a jeho spolupracovnici z Rady Ctyr.“
„Copak my nejedeme do mesta?“
„Ne, nas velky vladce ve sve nekonecne dobrote a moudrosti vam poskytne utulek v techto krasnych zahradach.
Budete jeho hosty po celou dobu, nez opustite planetu Jan-Jach… Tak, a jsme u cile. Dal uz se nedostane zadny vuz.“ Starsi hodnostar s neobycejnou hbitosti otevrel zadni dvirka a vystoupil na sklovite hladkou plosinku pred vraty. Pohnul kotouckem, ktery mu zazaril pred oblicejem, a zmizel v postrannim pruchodu. Druhy „hadonos“, dosud nemluvny, vyzval gestem Pozemstany, aby vystoupili z vozu.
Astronauti se shromazdili pred branou, protahovali si udy a upravovali hadice biofiltru. Vir Norin s Cedi poodesli trochu dozadu, aby mohli obhlednout mnohastupnovitou stavbu, plnou vnitrnich vyklenku a zlacenych hrebenu, jez slouzila jako vchod do zahrad Coamu.
,I zde je had!“ zvolala Cedi. „Nejdriv na prsou hodnostaru, na bocich aut, a ted i tady, na vladcovych
