Pozemstane se na sebe podivali. Cedi poseptala neco Viru Norovi, a astronavigator se chlapecky zasmal.
„Vladce Tormansu to tak dela!“ luskl prsty.
V nekolika vterinach bylo slyset lehky tapot devitinozky a v cernem sale se objevil rude fialovy robot.
„Co zamyslite, Vire?“ zeptala se Eviza znepokojene.
„Jen abychom tim Rodis neublizili!“
„Horsi to nebude. Je nacase dat malou lekci vsem tem vladcum a povysencum, kterymi se to zde hemzi!“
Eviza poodesla stranou. Tvarila se kriticky a zvedave zaroven. Ale Cedi s Genem nadsene priskocili k Viru Norinovi.
Na astronavigatoruv rozkaz vysunula devitinozka kulatou krabicku na tlustem krouzkovitem kabelu. Trpytila se jako zrcadlo.
„Zavrete si usni filtry,“ naridil Vir.
Nepredstavitelny jekot roztal ticho v palaci. Krabicka opsala ve vzduchu parabolu a ohromne dvere se rozletely dovnitr temneho pruchodu, odkud bylo slyset polekany krik.
Na Viruv pokyn ultrazvukova tryska zmizela pod robotem a postoupila misto obycejnemu zvukovemu reproduktoru.
„Fai Rodis! Volame Fai Rodis!“ Pod naporem ohlusujiciho revu se zacaly shora sypat kousky skla. Lampa, zavesena mezi sloupy, se rozkyvala a zhasla.
„Volame Fai Rodis!“ zajecel robot jeste silneji a vtom Pozemstane ucitili, ze podlaha pod jejich nohama mizi a oni klouzou po naklonene chodbe. Bylo to tak necekane, ze pres bleskovou reakci, jiz astronauti vynikali, Vir Norin nestacil vypnout sveho mechanickeho pomocnika. A tak devitinozka bez prestani vyvolavala Fai z nepruhledne tmy sklepeni, kam se vsichni ctyri zritili.
Vir Norin machl rukama ve vzduchu a robot ztichl. Paprsky reflektoru se zkrizily na tvarich Pozemstanu. Stacili se sotva rozhlednout, aby zjistili, ze zapadli do kulate podzemni sachty, jejiz steny byly z neopracovaneho, hrube snytovaneho zeleza. Z peti stran zely nizke pruchody a v kazdem se objevila tlupa straznych ve fialovych uniformach.
Hlavne s cernymi otvory mirily na astronauty.
Na Viruv rozkaz devitinozka vysunula zaric ochranneho pole, podobny hoube se zaspicatelou cepickou. Zajatci se klidne rozhlizeli a premitali, jak se dostat z pasti. Bezstarostne vzezreni rusitelu posvatneho ticha palace strazce rozzurilo. S krikem se vrhli ke skupine Pozemstanu, ale byli odhozeni k zeleznym stenam. V pruchodu nalevo se objevili lide s vysitym okem v trojuhelniku na hrudi.
„Odporne zarizeni!“ vykrikla Cedi rozhorcene.
„Velice dumyslne z jejich hlediska,“ konstatoval Gen Atal.
„Premyslim o tom, jak probit strop a dostat se do Zluteho Salu,“ rekl Vir Norin vahave. „Ale spotrebujeme prilis mnoho energie.“ „Nebylo by lepsi pockat, jak se vyvine situace?“ radila Eviza.
„Asi ano!“ souhlasil astronavigator. Fialovi strazci nekolikrat vystrelili. Astronauti nic neslyseli, protoze ochranne pole nepropoustelo zvuk, ale zpozorovali zablesky malinoveho plamene, kdyz vyslehl z hlavni. Kulky odrazene od clony dopadly zpatky na ty, kdo je vystrelili. Utocnici se skaceli na zeleznou podlahu, tvare zkrivene bolesti.
Vir Norin starostlive pohledl na rucicku sledujici vyboj baterie. Litoval, ze ctyri dalsi zdatni pomocnici stoji bez uzitku vypnuti nahore v pokojich, jak to Fai Rodis zadala z obavy, aby nejakym nahodnym signalem nenarusili prisna pravidla hostitelu.
Nahle zmatek utichl… na Tormansu se vsechno delo nahle, nebot Pozemstane neznali mentalitu obyvatel planety ani jejich zpusoby pri styku s hosty, a nemohli tedy predvidat vyvoj udalosti. Fialovi strazci zmizeli v pruchodech i s ranenymi a do monotonni melodie ochranneho pole zaznel Fain signal.
„Vire, vypnete robota!“
Astronavigator vydechl ulevou, uklidil „hribek“ a uslysel v zesilovaci prikaz Cojo Cagase, aby strazci s „ocima“ udelali konec nedorozumeni a doprovodili hosty nahoru do pokoju.
Za nekolik minut dopravil velky vytah ctyri hrdiny do ohybu chodby, kde zacinaly balkony k Salu Chmur. U otevreneho okna do zahrady se zretelne rysovala Faina silueta.
Pruvan povival jejimi kratkymi cernymi vlasy. Prvni se k ni vrhla Cedi. Rodis ji polozila ruku na rameno. Rty se ji usmivaly, ale pohled mela smutny, smutnejsi nez v prvnich dnech pobytu na Tormansu.
„Vy jste tu natropili zmatku, moji mili!“ zvolala bez vycitky. „Nejsem zatim zajatkyne… Zatim!“
Tak dlouho nedat o sobe vedet!“ vyctla ji Eviza.
„Opravdu, jednala jsem nespravne. Ale videla jsem za ty dny tolik veci, ze jsem docista zapomnela na vase obavy.
„Stejne uz bylo treba, aby zde trochu vystrizliveli,“ nasupil se Gen Atal. „Zivot se stava neprijemny temi nesmyslnymi zakazy, tupou sebejistotou a strachem, ktery panuje vsude kolem.“
„Fai si vsak potrebuje odpocinout,“ prerusila ho Cedi.
Pod posilujici sprchou ze zapornych iontu probirala Fai ve vzpominkach dny stravene v pokojich Cojo Cagase, zatimco tenke tlapky devitinozky ji poskytovaly masaz lehkymi doteky biologicky aktivizovanych rukavic. Zkusenost, kterou udelala, otrasla jeji duverou v plan, ktery si predem pripravila.
Vsechno zacalo predvadenim stereofilmu ze Zeme. Dva roboti vytvorili prenosovy kanal, po nemz Temny Plamen zacal vysilat obrazy z pozemskeho zivota. Obyvatelum Jan-Jachu to pripadalo jako zazrak, jako by se na Tormans prenesl opravdovy zivot z daleke planety.
Clenove Rady Ctyr, jejich zeny, nekolik vyssich hodnostaru a inzenyr Tael sledovali filmy se zatajenym dechem.
K nejvetsimu udivu Tormantanu nebylo v zadne zivotni oblasti onoho velkolepeho lidstva nic tajemneho a nepochopitelneho.
Videli giganticke stroje, automaticke zavody a laboratore v podzemnich nebo podmorskych prostorach.
Ve stalych fyzikalnich podminkach tu bez ustani pokracovala prace mechanismu, naplnujicich nejruznejsimi produkty diskovite budovy podzemnich skladist, odkud se rozbihaly transportni linky, take ukryte v podzemi. A pod blankytnou oblohou se zvetsoval prostor pro lidska obydli.
Obyvatelum Jan-Jachu se naskytl pohled na rozlehle parky, siroke stepi, pruzracna jezera a ciste reky, na neposkvrneny ubel horskeho snehu i ledovou capku ve stredu Antarktidy.
Po dlouhem ekonomickem boji mesta definitivne postoupila sve misto soustave hvezdicovych a spiralovych osad, mezi nimiz byla roztrousena informacni a vyzkumna strediska, muzea i domy umeni. Vsechno dohromady tvorilo harmonickou sit, rozlozenou v mirnych subtropickych zonach, ktere jsou k obyvani nejvhodnejsi. Dalsi zabery venovaly pozornost zahradam pri skolach ruznych cyklu.
Prostiraly se po liniich poledniku a poskytovaly dorustajicimu pokoleni ruznorode zivotni podminky.
Zpocatku pripadali Pozemstane obyvatelum Jan-Jachu prilis vazni a soustredeni. Jejich malomluvnost nechut ke vtipkovani i vylozeny odpor k taskarinam a blaznivym kouskum, jejich nepretrzita zamestnanost a zdrzenlivost pri citovych projevech se zdaly povidavym, netrpelivym a psychicky netrenovanym Tormantanum nudne a odlidstene.
Teprve pozdeji divaci pochopili, ze tito lide jsou plni bezstarostneho veseli, ktere neprameni z lehkomyslnosti a neznalosti, nybrz z vedomi vlastni sily i neutuchajici pece celeho lidstva. Prostota a uprimnost Pozemstanu plynula z hlubokeho poznani odpovednosti za kazdy cin i z harmonie osobnosti, privedene za tisice generaci do souladu se spolecnosti a prirodou.
Neexistovali tu lovci slepeho stesti, a proto ani lide zklamani, kteri prestali verit vsemu. Nevyskytovali se psychologicky slabi jedinci, pocitujici ostre svou menecennost, ktera by je otravila zavisti a zlobou. V pevnych pravidelnych tvarich se nezrcadlily ani rozpaky nebo napjate obavy, ani strach o osud vlastni nebo svych nejblizsich.
Zive obrazy nadherne Zeme vyvolaly prudky, nebyvaly stesk v male hrstce Pozemstanu, odriznutych od rodne planety nekonecnou propasti vesmiru. Tormantane se snazili nepodlehnout mocne pritazlivosti sveta, ktery videli, presvedcit sami sebe, ze jim astronauti predvadeji jen specialne pripravene sceny. Ale giganticke zabery v celoplanetarnim meritku dokazovaly, ze stereofilmy ukazuji pravou, nefalsovanou skutecnost. A kdyz obyvatele Jan- Jachu konecne uverili svym ocim, zachvatil je skoro stejne bolestny smutek jako Pozemstany. Jen pricina jejich litosti byla jina. Bylo jim, jako by je privedli k dokoran otevrenym vratum zahrady, kde vsechno bylo odkryto jejich
