Vir Norin se vzdycky zaradoval, kdyz mezi spoustou protijdoucich lidi s unavenym a starostmi utyranym pohledem se nahle objevily ciste, zasnene oci plne nehy nebo stesku. Tak mohl i bez disektoru rozpoznat rovne a pevne charaktery od zdeptanych a poplenenych dusi. Rekl o tom Taelovi. Inzenyr namitl, ze takove povrchni pozorovani se hodi jen pro nejvseobecnejsi vyber. Skryta zustane pri tom psychicka odolnost cloveka, hloubka a zavaznost jeho usili i zkusenost minuleho zivota. Astronavigator mu dal zapravdu, ale presto dal v davu tisicu kolemjdoucich lacne hledal tyto znamky opravdoveho zivota.
Ustav, ktery Vira pozval, sidlil v nove budove, prostorne a jasne. Vsechno nasvedcovalo tomu, ze se tu mela zdarne spojit pohodlna prace se snadnou obsluhou.
Ochranna okna propoustela spoustu svetla. — Az prilis mnoho, pomyslil si Vir, — kdyz nemaji stinici zarizeni ani svetelne filtry. Tenkymi stenami vsak pronikal hluk z ulice, stropy byly nizke a vetrani spatne. Ostatne, nedychatelny vzduch a stisnenost byly nemennymi pruvodci zivota ve Stredu Moudrosti. Stare budovy hlavniho mesta, postavene pred zacatkem bytove krize, mely aspon masivni steny a vysoke stropy, proto v nich panoval vetsi klid a mensi vedro.
Fialovy strazce patolizalsky vyskocil, sotva zahledl karticku Rady Ctyr. Prvni zastupce reditele sesel z horniho patra a vlidne provadel Pozemstana po ustavu.
Ve druhem poschodi bylo oddeleni biofyziky. Pocitace tu sledovaly pristroje pracujici podobne jako retikularni komparatory na Zemi. Astronavigatora zavedli do chodby, osvetlene tlumenymi ruzovymi lampami, jejiz levou stranu tvorilo okno z liteho kristalove pruzracneho skla. Bylo dlouhe nekolik metru a oddelovalo chodbu od laboratore.
Obrovsky sal naprosto postradal denni svetlo. Nizky strop, podepreny ctyrmi ctvercovymi sloupy, by pripominal vycerpany rudny dul na Zemi, nebyt pruhu namodrale sviticich zarivek na strope a stribrite sedych ozdob na hladkych stenach. Monotonne pusobily rady stejnych stolu a pultu, nad nimiz se v krajnim soustredeni sklaneli muzi i zeny ve zlutych plastich a capkach. Vir si vsak stacil vsimnout, ze tyto pozy lide zaujali, sotva se v chodbe objevil zastupce reditele. Tormantan se spokojene uchechtl:
„Sikovne vymysleno. Kdyz my, spravni urednici, tudy prochazime, muzeme sledovat kazdeho pracovnika. Je tu spousta lenochu, clovek je musi popohanet!“
„Jine metody neexistuji?“ zeptal se Vir Norin.
„Tahle je nejlepsi a nejhumannejsi.“
„A tak to vypada v kazde laboratori?“
„V kazde, je-li ustav umisten v nove budove. Stare jsou vybaveny mnohem hur a my vedouci to mame obtiznejsi.
Vedci v pracovni dobe tlachaji o kdejake hlouposti a nesetri casem, ktery patri statu. Musime je casteji kontrolovat.“
Bylo zrejme, ze veda na Jan-Jachu, jako vsechny ostatni druhy cinnosti, mela donucovaci charakter. Poznani, roztristene na drobne ulomky, nezajimalo lidi o nic vic nez kterakoli jina prace, v niz clovek nevidi smysl ani cil. Vyznam se prikladal jen vedeckym hodnostem a funkcim, z nichz plynula privilegia. Utrzky vedeckych poznatku, ziskane z radovych ustavu, zpracovavali a vyuzivali vedci vyssiho stupne, kteri pracovali v nejlepe zarizenych institutech, nepristupnych jako pevnosti a hlidanych „fialovymi“.
Vsichni alespon trochu talentovani vedci byli shromazdeni ve Stredu Moudrosti a dvou nebo trech velkych mestech po obou brezich Rovnikoveho oceanu. Prave do takove instituce prvni kategorie prisel Vir Norin na sve pouti za opravdovou inteligenci, ktera by touzila po vedeni ve jmenu stesti lidstva na Jan-Jachu, jako treba inzenyr Tael a jeho pratele.
Astronavigator s reditelovym zastupcem prosli budovu.
Vsechny laboratore byly stejneho typu, lisily se jen aparaturami a poctem pracovniku.
„Vratme se do sekce pocitacu,“ navrhl Vir. „Zaujal me jeden sledovany aparat. Jestli dovolite, vyptam se podrobne biofyziku.“
„Ti vam toho moc nereknou. Jsou prave zamestnani charakteristikami vstupnich a vystupnich toku. Zdalo by se, ze je to jednoducha zalezitost, ale porad se nam nedari zachytit kvalitativni korelace.“
„A vy znate funkci pristroje?“
„Samozrejme. Nemam zpravy o vasi informovanosti, ale pokusim se vam to vysvetlit,“ poznamenal vazne rediteluv zastupce. „Sitkovita cili retikularni struktura velkeho mozku prenasi do vedomi trvale asociace…“
„Prominte, to je na Zemi znamo uz davno. Me zajima jen funkce aparatu. U nas neco podobneho slouzi k vyberu nejefektivnejsi sestavy lidi v pracovnich skupinach s uzkym zamerenim.“
„Vec je hrozne slozita! Potrebujeme pristroj pro rozpoznani a vylusteni zpetnych asociaci, ktere se nevyhnutelne opakuji bez vyjimky u vsech lidi. U nekterych jsou natolik silne, ze vytvareji trvaly odpor proti moudrosti a proti vychove, ktera jim chce vstipit lasku k Velikemu.“ Zastupce se ohnul v uctive poklone.
„Vsechno je mi jasne,“ rekl Vir Norin ledove. „Dekuji.
Nemam vlastne duvod chodit do laboratore.“
„Nasi vedci se chteji s vami setkat,“ rekl spesne zastupce, „ale ted jsou roztrouseni po svych pracovistich. Budete muset pockat, nez se sejdou. Co kdybyste zasel k nam do atelieru? Tak rikame nasim vecernim schuzim, kde se bavime, diskutujeme, nebo poradame ruzna predstaveni.“
„Takze,“ usmal se Vir, „ja zrejme budu ta zabava, predstaveni i diskuse.“
„Ale co vas napada!“ odporoval rediteluv zastupce.
„Nasi lide chteji pobesedovat s pozemskym kolegou, ptat se vas a odpovidat na vase otazky.“
„Dobra!“ souhlasil Vir Norin a nezdrzoval ho dele otazkami. Chapal, ze spravni urednik musi vykonat nalezite pripravy. „Prijdu vecer.“
Vir se vydal na hlavni postu. Jak mu hrde sdelovali obyvatele hlavniho mesta, byly tam v provozu moderni stroje. Vydavaly dopisy a podle sestimistnych symbolu tridily v mziku doslou korespondenci pro ty, kdo nechteli pouzivat videosite z obavy, aby se neprozradilo jejich osobni tajemstvi. Lide nevedeli, ze pri sebemensim podezreni se dopisy presunovaly do vedlejsiho stroje, prosvecovaly a jejich obsah se zapisoval na desku. Pri pouziti kodu byl pak prijemce vyfotografovan na tutez desku…
Jine stroje poskytovaly nejruznejsi informace az po charakteristiku schopnosti, i rady, jak a kde si vybrat v hlavnim meste potrebne zamestnani.
Stara, dobre postavena postovni budova sestavala z obrovske haly vroubene pulty automatickych stroju. Slabe zarici hieroglyfy nad kazdym pultem podrobne vysvetlovaly, jake manipulace jsou zapotrebi, aby clovek obdrzel dopis, radu ci informaci. Zrejme se na Tormansu ve skolach neucili, jak zachazet s verejnymi automaty. Po sale se prochazeli instruktori ve skoricovych uniformach, pripraveni pomoci navstevnikum posty. Vykracovali si povysene a prezirave, aby napodobili dva „fialove“, rozmistene na ruznych koncich haly. Vir nepozoroval, ze by se lide na domyslive radce obraceli s nejakou zadosti. Cedi mela pravdu, kdyz rikala, ze na ni pusobi odpudivym dojmem, protoze z nich cisi zloba a prazdnota.
Vir Norin pristoupil ke stroji pro urcovani schopnosti a snazil se vyvolat v sobe pocity Tormantana, ktery prisel do hlavniho mesta z velke dalky, aby tu zacal novy zivot.
Provedl patricne manipulace podle navodu v tabulce. V okenku nahore zaplalo oranzove svetlo a lhostejny hlas vyrazil na cely sal:
„Rozumove schopnosti nizke, psychicka vyspelost pod prumerem hlavniho mesta, omezeny, hloupy, ale svalova reakce vynikajici. Radim hledat praci jako ridic mistni dopravy.“ Vir nechapave pohledl na automat. Indikatory na vysokem pultu zhasly, zmizelo i svetlo v hornim okenku.
Zezadu byl slyset smich, astronavigator se ohledl. Nekolik lidi pristoupilo k automatu. Kdyz uvideli Virovy rozpaky, vylozili si je po svem.
„Co stojis jako zarezany? Prace ridice ti neni dost dobra, co? To je ale parez! Hni sebou a nezdrzuj!“ zacali vykrikovat a lehce astronavigatora postrkovali. Vir Norin se jim chystal rici, ze podobna charakteristika nesouhlasi s predstavou, kterou si utvoril sam o sobe, ale pochopil, ze vysvetlovani je zbytecne. Odesel do opustene casti haly, kde se prodavaly knihy a noviny.
Ostatne, brzy pochopil zdanlive nesmyslne zavery automatu.
Stroj byl naprogramovan podle tormantanskych norem, nebyl tedy schopen pochopit udaje, ktere presahovaly hranici nejvyssi urovne, a priradil je nutne k nejnizsimu stupni. Totez by se prihodilo i Tormantanovi s vynikajicimi schopnostmi.
Vir Norin rozladene povzdechl, rozhledl se a stretl se s pohledem divky, oprene lokty o vycnelek ve stene nedaleko kiosku. Mela velike oci, detsky tenkou siji a velmi male ruce, ktere nervozne prevracely zlute listy papiru, patrne dopisu. Na Vira se prenesl jeji neklid a stesk. Z dlouhych divcinych ras kanuly velke ridke slzy.
