Vir Norin se rozhledl. V zapalu sporu si ani nevsiml, ze Su-Te zmizela. Pocit nesmirne ztraty ho prinutil v mziku vyrazit na ulici, takze ohromil i recepcniho, ktery uz ledacos zazil. Vytribena nervova citlivost hnala Vira nalevo. Za chvili uvidel Su-Te pred sebou. Sla se sklonenou hlavou a v male dlani stale jeste tiskla svuj bezcenny rudy „doklad“.
Jeste nikdy v zivote nezakusil Vir Norin tak silny pocit studu, ze nesplnil slib. A k tomu se misilo cosi nezretelneho a strasne neprijemneho, snad vedomi praveke muzske dustojnosti, ktera byla poslapana v ocich krasne zeny, potrebujici pomoci.
„Su-Te!“ zavolal.
Divka se otocila, tvari ji na okamzik probleskla radost a malicko pozvedla koutky zkormoucene stazenych rtu. Pozemstanovi stacil jediny pohled na ne, aby se mu sevrelo srdce. Podal ji ruku.
„Pojdme!“
„Kam? I tak jsem ti zpusobila neprijemnosti. Vidim, ze tu jsi stejne cizi jako ja a nevis, co se smi a co je zakazano.
Sbohem!“ Su-Te hovorila s nalehavou presvedcivosti. Velke oci ji zarily tichym smutkem, ktery byl nesnesitelny pro pozemskeho cloveka, vychovaneho od narozeni pro boj proti utrpeni.
Astronavigator nechtel pouzit psychicke sily, aby divku podrobil sve vuli, ale nemel, cim by ji presvedcil.
„Zajdeme ke mne. Jenom nakratko, nez pohovorim s prateli, abych nasel pokoj pro vas, a zaroven i pro sebe.
Predtim mi byl hotel lhostejny, ted je mi odporny.“
Su-Te se podridila. Znovu vstoupili do vestibulu, kde je recepcni uvital cynickym usmeskem. Vir Norin dostal chut dat mu za vyucenou, a tak za par vterin se Tormantan prisoural k Su-Te a podaval ji klic od Virova pokoje. Nato s libeznou tvari polibil divcinu zaprasenou nohu. Su-Te strnula, div neomdlela, a pak zacala utikat. Vir ji chytil za ruku a zavedl do sveho dvoupokojoveho apartma, ktere hoste hlavniho mesta povazovali za prepych.
Zde usadil unavenou a do hloubi duse otresenou divku do mekkeho kresla. Kdyz zpozoroval, ze si nervozne olizuje okorale rty, dal ji napit, polozil ruku na jeji rozpalene celo, aby ji uklidnil, a teprve potom zavolal devitinozku schovanou pod posteli. Robot tise zahucel. Su-Te vyskocila a hledela stridave na automat i jeho majitele se smisenym vyrazem strachu a uzasu.
Vir Norin chtel zavolat Taela, ale nasel jen jednoho z inzenyrovych priznivcu, ktery hlidal spojeni s Pozemstany.
Vir ho poprosil, aby mu nasel utulek mezi DZI.
Po skoncenem rozhovoru prepojil robota na prijem, sedl si vedle Su-Te a zacal se ji vyptavat, dokud nepocitil, ze se uklidnila a jen premaha tezkou unavu. Bylo malickosti pohrouzit divku do pevneho spanku. Spala v kresle, poslusne stocena do klubicka. Vir sam trpelive vyckaval, nez se ozve devitinozka, a take odpocival pred navstevou „atelieru“
v lekarsko-biologickem institutu. Uplynuly vic nez dve hodiny. Zaznel sotva slysitelny signal a na obrazovce se objevil podeseny Tael, ktery stale ocekaval nestesti.
Vir okamzite dostal adresu. V domovnich blocich, kde bydlili DZI, u osameleho profesora z Asociace architektury se nasly pro Pozemstana a tormanskou divku dva pohodlne pokoje. Ctvrt obyvala prevazne technicka inteligence, z niz mnozi videli filmy promitane na Temnem Plameni a smysleli stejne jako Tael.
Su-Te se probudila, rozhlizela se a stahovala pres kolena zmackane saty.
„Jdete se umyt, pujdeme na obed, a pak za bytem,“ navrhl vesele astronavigator. „Pokoj pro vas uz mame, jenomze bude vedle meho. Nevadi vam to?“ Su-Te radosti zatleskala.
„Vubec ne! Tak rychle? Och, jak dlouho jsem spala!
Posledni dve noci jizdy jsem prostala v ulicce, dosly mi penize…“
„Musite mit hrozny hlad! Tak jdeme!“ Zasli do velkeho Palace Vyzivy; podle meritek Jan-Jachu to byla hezka budova se sklenenymi dvermi, zasazenymi do kovu, a s ozdobami z lesteneho kamene.
Su-Te tonula v rozpacich nad svymi lehkymi a lacinymi saty, protoze v tuto hodinu zeny obvykle nosily kalhoty.
Usadila se v rohu a odtud zvedave pozorovala nezvykle zarizeni i chovani lidi z hlavniho mesta. Vir to ve chvilich volna take rad delal. Prinesli jim obed. Sledoval kradmo svou spolecnici a divil se, s jakou gracii, bez afektovanosti a hltavosti jedla tato bezesporu notne hladova divka.
Nedaleko od nich, u lesteneho sloupu z sedeho umeleho mramoru, se usadila hlucna a rozpustila spolecnost mladych lidi kolem nekolika sestrcenych stolku. Vir Norin a Su-Te si mohli vymenovat dojmy, aniz vzbudili pozornost.
Mezi stoly prochazela tanecnim krokem divka v rudohnedych satech, krasne urostla, coz bylo u Tormantanek vzacne.
Chodila vzprimene a hrde, chytra tvar byla vyzyvave namalovana a mela zamysleny a smutny vyraz. Mezi navstevniky i servirkami pusobila dojmem vyjimecnosti, ale jeji vybrane zpusoby mely lehky nadech vulgarnosti. Nohy ve zlatych pantoflickach naslapovaly lehce a lisave.
„Podivej se na ty krasne nohy!“ zvolala Su-Te.
Astronavigator ukosem pohledl na mala chodidla sve spolecnice v lehkych sandalech s reminky mezi palcem a druhym prstem. Jeji nohy vypadaly bose a bezbranne. Su- Te je schovala pod stul a rekla:
„Citim, ze vubec nejsi obycejny clovek. Ze bys byl,“ v ocich se ji kmitl strach, „prevleceny hadonos?“
„Slysela jste uz nekdy, ze by treba jen jediny hadonos pomahal cloveku, ktereho potka?“
„Proc mi tedy netykas, jak je u nas zvykem? Proc?“
„Vysvetlim vam to pozdeji.“ Konec obeda probehl v mlceni. Ztichla Su-Te sla za Virem, kdyz hledali dum, kde meli slibeny byt. Zabloudili ve stare casti mesta s tesnymi krivolakymi ulickami. Vir zastavil kolemjdouciho KZI.
„Dej se vpravo,“ rekl KZI, „tam uvidis bloky sedivych domu jakoby z cihel. Jak zacnou stekat psi, budes na miste.“
Ve ctvrtich, kde bydlili DZI, videl Vir i drive mnoho psu, ktere bravaly na voditkach zeny na prochazku. V ostatnich castech mesta nepozoroval zadna domaci zvirata.
Bylo mu jasne, ze sem psi byli zavezeni z rodne planety, jejich dokonala podoba s pozemskymi nemohla byt nahodna.
„Zde je hrozne psu,“ divila se Su-Te. „Proc tu jsou?“
„Zrejme DZI maji dost casu, aby se mohli venovat zviratum.
Mne psi vzdycky pripadali jako zajatci v tesnych domech a bytech, vhodnych leda snad pro kocky…“
„A pro cloveka,“ doplnila Su- Te.
Majitel bytu byl doma. Vysoky stary DZI se astronavigatorovi hluboce uklonil a stiskl opatrne divcinu ruku. V tmave uzke predsini si Vir vsiml masivnich vstupnich dveri s nekolika slozitymi zamky.
„To neni proti zlodejum,“ vysvetlil stary. „Kdyz se jim zachce, stejne sem vpadnou.“
„Skutecne?“
„Ovsem. Myslim, ze jen malokdo si uvedomuje, jak my, DZI, jsme bezmocni pred zlodeji. Branit se nesmime. I kdyby meli zbrane! Musime se zodpovidat za zpusobene zraneni, i kdyz jdou na cloveka treba s nozem. Divim se, jak v podstate malo vyuzivaji KZI statem poskytnute pravo vloupat se do bytu, mlatit a urazet nas.“
„Proc ale stat podporuje takove nepristojnosti?“
„Z jednoducheho duvodu. Je to jakysi ventil pro ty, kdo jsou nespokojeni se zivotem, dava jim to zdani svobody.
Zlodeji nejsou jeste to nejhorsi, spokoji se s nejakou tou veci… Mnohem nebezpecnejsi jsou,vladcovy oci’! Ti vezmou klice a slidi po bytech v nadeji, ze najdou zakazane knihy, pisne, osobni deniky nebo dopisy.“
„To vsechno je tu zakazano?“
„Spadl jste z nebe? Ach prominte, skutecne…!
Vir pozadal profesora, aby je zavedl do pokoju.
Ctvercove mistnosti, ovesene koberci a zavesy, pripadaly Su-Te velice utulne. Na majitelovo nalehani si vybrala pokoj, ktery v podobe lucerny vystupoval do ulice. Jen stezi zadrzovala slzy vdecnosti.
„Vim, ze mlade divky rady sni a pozoruji zivot kolem,“
rekl s necekanou laskavosti profesor.
„Vy mate dceru?“ zeptala se Su-Te.
„Mel jsem… Zemrela ve Chramu Sladke Smrti. Byla svymi schopnostmi KZI a nechtela pouzit meho prava.“
