Obcas, po hroznych hadkach, se otvirala okna, dovnitr se valila spousta horkeho prachu, znovu zacaly prset nadavky a okna se opet zavrela. Vir i Su-Te stali stlaceni ze vsech stran a pridrzovali se nahore upevnenych tyci. Astronavigatora v navalu od jeho spolecnice odtrhli.
Tu Vir zpozoroval, jak se Su-Te usilovne snazi odsunout od mladika se sirokym nosem a nepravidelnou tvari, ktery se na ni nestydate tiskl. Jiny mladenec, vlastne uplny jinoch s hluboko zapadlyma fanatickyma ocima, pristrkoval zady divku ke svemu spolecnikovi. Su-Te zachytila Viruv pohled, zrudla studem i rozhorcenim a odvratila se.
Ocividne nechtela zatahovat Pozemstana do sarvatky s cestujicimi.
Mozna ze si dosud zive pamatovala drzeho recepcniho v hotelu, ktery musil ponizene libat jeji nohu. Astronavigator pochopil vsechno ve zlomku vteriny, vysunul ruku a prudce odtrhl sprosteho mladika od Su-Te. Ten se otocil, a kdyz uvidel vysokeho, silneho muze, ktery na neho beze zloby hledi, zasakroval a snazil se osvobodit. Zdalo se mu vsak, ze ho nedrzi lidska ruka, nybrz ocelovy sverak. Tormantan v zivocisnem strachu citil, jak mu cizi prsty zajizdeji stale hloubeji do svalu, tisknou a postupne paralyzuji cevy a nervy. Hlava se mu zatocila, kolena podklesla a nevychovanec hruzou zavyl: „Uz nikdy, odpustte, uz nikdy to neudelam!“ Vir drzouna pustil, a ten zajecel na cely vuz, ze pry ho div nezabili kvuli holce, ktera nema ani za gros cenu.
K astronautove udivu se vetsina cestujicich pridala na stranu lhare. Vsichni zacali kricet, vyhrozovat a mavat pestmi.
„Vystupme driv!“ zaseptala zbledla Su-Te.
Protlacili se davem a stanuli v opustene, rozpalene krajine.
Divka navrhla, aby sli dale pesky. Jeji male nohy slapaly pevne a neunavne. Zpivala pri tom Pozemstanovi stare pisne a valecne hymny davnych dob. Nekdy se zastavovala, aby tancem ilustrovala melodii, a on se zalibenim sledoval jeji postavu i vytribene pohyby. Ani nepozorovali, jak po suche nahorni plosine presli zbyvajicich dvanact kilometru ke kamennemu valu, porostlemu starymi, ridce olistenymi stromy, jez nedavaly temer zadny stin. Na zastinene strane spadala hradba prikre na siroke vyschle dno byvaleho jezera. Slaby vanek tam viril temne ruda mracna prachu.
Na hranici pradavneho bojiste stal obelisk z namodraleho kamene, do nehoz byly hluboko vryty cerne znaky.
Neopracovane balvany, roztrousene vsude kolem, oznacovaly mista spolecnych hrobu. Bylo jich mnoho. Rozsahle pole se prostiralo skoro az k horizontu, tu a tam rozbrazdeno zakopy a naspy. Cas je znicil, pomalu rostouci tormanske stromy se nejednou vystridaly na pude pohnojene mrtvolami, a ted v tenke siti stinu trcely ze suche prasne pudy jen kameny. Nic tu uz nepripominalo vravu obrovske bitvy, bezmezne stradani ranenych, ani hruzu porazenych, kteri byli svrzeni do bahniteho jezera. Bezutesny kraj, polomrtve stromy, rozpukana zeme…
Horky vitr selestil ve vetvich, kolem korenu lezl malatne jakysi zeleny hmyz. Su-Te si vyhledla velky zaspicately balvan, zarici na lomu rudohnede jako zaschla krev, a poklekla pred nim. Prilozila dlane ke spankum a se sklonenou hlavou zacala septat modlitbu. Vir cekal, az divka skonci obrad. Kdyz vstala, zeptal se:
„Kdo tu bojoval a kdo koho porazil?“
„Vypravi se, ze tu doslo ke srazce mezi vladci Predni a Zadni polokoule. Zahynuly statisice lidi. Zvitezil vladce Predni a byla ustavena celoplanetarni vlada.“
„Vasi predkove bojovali na strane porazenych?“
„Ano.“
„A co kdyby zvitezili oni, a ne ti druzi? Zmenil by se zivot?“
„Nevim. Proc by se mel menit? Hlavni mesto by urcite bylo Kin-Nan-Te. Domy by se stavely jinak, s vezemi, jak je u nas zvykem. Mozna ze moji predkove by se stali hadonosi…“
„A vy byste chtela patrit k te privilegovane vrstve?“
„Ach ne! Vecne mit strach, ohlizet se, vsechny prezirat a byt vsemi nenavidena? Mozna, ze jsem proste nevedoma a hloupa, ale takhle bych zit nechtela. Radeji vubec nezit…“
Vir Norin jeste jednou prejel zrakem rovinu spalenou sluncem. V mocne fantazii slysel rachot valecnych zbrani, narek a stenani statisicu ranenych, videl hromady mrtvol na rozryte kamenite pude. Vecne otazky „proc?“ a „k cemu?“
vyvstavaly na tomto pozadi zvlast nemilosrdne. A oklamani lide, v duvere, ze se biji za budoucnost, za „svou“ zemi, za sve blizke, hromadne umirali, a pritom vytvareli podminky pro vetsi slavu oligarchu, pro vyssi pyramidu privilegii a nekonecny utlak. Zbytecna muka, zbytecne obeti…
Astronaut se s povzdechem obratil ke sve spolecnici:
„Pojdme, Su-Te!“ Pozemstan a Tormantanka sesli z kopcu. Vir navrhl, aby pretali primo zatacku stare silnice a dali se smerem k zaoblenemu vrchu se zpustlou prizemni budovou, jez se nejasne rysovala v dalce. Rychlym pochodem dosli k chlumu.
Astronavigator zpozoroval, ze Su-Te je unavena, a rozhodl, ze si odpocinou ve stinu rozvalin. Divka ulehla na zem s rukama pod hlavou. Vir si vsiml, ze uprene pozoruje stenu a chmuri celo, jako by si chtela pripomenout neco zapomenuteho. Pak vyskocila a obesla ruiny. Dlouho prohlizela napisy i basreliefy s ohromnou rukou, vztazenou v gestu ucastne pomoci. Trochu se upokojila a sedla si znovu vedle Vira. V pozici s objatymi koleny zive astronavigatorovi pripomnela Cedi. Sedela dlouho mlcky a divala se do dalky na preludy modravych jezer v prasnem dymu nad Stredem Moudrosti.
„Kolik je ti let?“ zeptala se znenadani Su-Te.
„Ctyricet dva podle vaseho kalendare, ktery je o mesic kratsi nez na Zemi.“
„U vas je to hodne nebo malo?“
„V minulosti, kdy byla Zeme na urovni vaseho vyvoje, to byl stredni vek. Ani mladi, ani stari. Ted se zmenil v mladi.
Je mi priblizne dvaadvacet, triadvacet, a Rodis petadvacet let. Nase detstvi je dlouhe. Neni to infantilnost, nybrz dlouhe detstvi ve smyslu vnimani sveta. A kolik let je vam?“
„Dvacet. U nas je to stredni vek. Zbyva mi pet let, nez pujdu do Chramu Sladke Smrti. Tebe by tam poslali uz davno. Ne, mluvim hlouposti, jsi prece vedec, i tady bys zil dlouho, jsi DZI!“
„Nijak si tu hruzu nedovedu predstavit!“ „Neni v tom vubec zadna hruza. Ma to dokonce vyhody. Netravime detstvi v dusnych skolach, jako budouci DZI, kterym tam cpou do hlavy vedomosti pro zivot uplne nepotrebne. A taky nestoname, umirame v rozpuku sil…“
„Vy se trapite, Su- Te? Podivejte se mi do oci!“
Divka zvedla k Virovi smutne oci, v nichz mohl cist, ze vidi svou zivotni drahu az do konce.
„Ne,“ rekla zvolna, „je mi dobre, jen jsem se dnes podruhe setkala s pravekou smrti.“
,Jak? I tohle je pamatnik? Co zde bylo?“
„neni to pamatnik, nybrz chram. V epose Hladu a Vrazd zil vynikajici lekar Rce-Juti. Vynalezl prostredek Sladke Smrti. Jeho nasledovnici a spolupracovnici vybudovali tenhle chram Pratelske Ruky nad bezednou studnou z pradavnych dob. Rce-Juti rekl vsem slabym, tezce nemocnym, zivotem znavenym, pronasledovanym a vylekanym lidem:
— Prijdte sem, a ja vam daruji sladkou smrt. Zjevi se vam laskava a krasna, mlada a vabiva. Nic lepsiho vam dnes nikdo na planete dat nemuze, sami se presvedcite, ze sliby jsou jen pustou lzi. — A prichazela k nemu spousta lidi. V prvnim pokoji ze sebe smyli prach, shodili odevy a nazi vstupovali do klenuteho salu, kde v prijemnem spanku umirali, aniz to pozorovali, bezbolestne… Bezedna studna pohlcovala jejich tela. Vsichni trpici, kteri ztratili nadeji, zdravi nebo sve blizke, vyhledavali a chvalili moudreho lekare. To bylo davno…“
„A z toho dobrodini ucinil stat povinnost umirat predcasne.
Chramy Sladke Smrti, lide rozdeleni na DZI a KZI… Jestlipak mohl moudry Rce-Juti predvidat tak hruzne nasledky?“
„Nevim,“ odpovedela divka bezradne.
„Ani to neni treba.“ Vir ji pohladil po vlasech rozevlatych vetrem.
Su-Te vztahla ruku k jeho tvari a Pozemstan mel pocit, ze rozechvela, nezna dlan se dotkla primo jeho srdce. Predstavil si obrovske tmave steny inferna, ktere divku obklopovaly a za nimiz nebylo pro jeji dusi a viru zadne opory.
Silou vule premohl prizrak, usmal se a rekl ji, jak je chytra, puvabna a jak se mu libi.
Duveriva, zarici Su-Te na neho pohledla a vstala pruzne a rychle jako obyvatelka Zeme. Vydali se k pochmurnemu mestu a nad pustou planinou se rozlehl Tormantancin zvonivy hlas:
„Svuj posledni rok ziju na svete, v jinych mestech jsem nebyl, nikoho dobreho nepotkal…“ — jasna trepotava
